Přehrada jako útočiště – od zimního klidu k jarnímu životu
Nové Mlýny. Přehrada na jižní Moravě.
Vodní dílo Nové Mlýny, vybudované v letech 1975–1989 na dolním toku řeky Dyje, představuje s rozlohou přes 32 km2 největší vodní plochu na Moravě. Tato kaskáda tří na sebe navazujících nádrží – horní Mušovské, střední Věstonické a dolní Novomlýnské – zásadně a navždy změnila tvář krajiny pod Pálavskými vrchy. Původním záměrem stavby byla ochrana před ničivými záplavami a zajištění závlah pro jihomoravské vinice a pole, což si však vyžádalo daň v podobě zatopení unikátních lužních lesů a starobylé obce Mušov. Zatímco krajní nádrže dnes pulzují životem díky rekreaci, jachtingu a rybolovu, ta prostřední se stala tichým útočištěm divočiny a mezinárodně významnou ptačí rezervací. Pro mě jako fotografa je tento celek nekonečným zdrojem příběhů, kde se střetává technické dílo člověka s nezkrotnou silou přírody a historií skrytou pod hladinou.
Prostřední – oficiálně „střední nádrž“ – je výjimečná. Nepatří lidem, ale ptákům. Rozlehlá plocha bez zástavby, se zbytky lužních lesů a ostrůvky, se stala klíčovým útočištěm pro zimující i hnízdící ptactvo.
Když přijde leden a většina krajiny ztichne, tady to teprve začne žít. Střední nádrž je tichým, ale pulzujícím světem – pozoruhodnou kulisou života, který neutichá ani v největších mrazech. Člověk stojí na hrázi, dívá se přes mlžnou hladinu a najednou se v dálce zvedne hejno hus.
Jako kdyby někdo rozlil inkoust do zimního vzduchu. A pak zase ticho.
Pro mě je to jedna z prvních kapitol každého roku. Vyrážím s foťákem, rukama v rukavicích a očima napjatýma. Čekám na ten moment – rozlet, přistání, křik ve vzduchu, volavku na kůlu. A občas mi příroda ukáže, že i v lednu může být teplo. Aspoň na duši.
A pak, pomalu, přijdou změny. Slunce stoupá výš, sníh mizí z břehů a v rákosinách se začíná ozývat první zpěv. Ti, co přezimovali, se chystají dál. Jiní zůstávají. Z břehů u vody a rákosin se stává hnízdiště, z ticha se rodí nový život.
Leden – kachny přilétají na zimní odpočinek
Je začátek ledna 2026, sobotní odpoledne. Sluníčko sice svítí, ale je kolem nuly. Mrzne, až praští.Vyrážím k přehradě u Brodu nad Dyjí, s mou R6 Mark II a nasazeným Tamronem 150–600. Vím, že se tu v zimě často shlukují různé druhy kachen – je to jejich zimní útočiště.
Parkuji na kraji hráze a beru s sebou i stativ. Sestava není z nejlehčích, takže ruce šetřím. Je po třetí odpoledne, slunce pomalu klesá k obzoru. Na hladině pluje početná ptačí společnost – kachny divoké, poláci velcí, chocholačky… a nejvíc je tu lysek černých. Většina je daleko, ale i tak zkouším pár záběrů. Dělám sérii snímků a doufám, že se doma v počítači něco z toho uchytí. Občas nade mnou přeletí hejno hus divokých. Míří dál. Já zůstávám.
Lednové odpoledne má své vlastní tempo a led čistý jako sklo. Ale není to nebe, co svítí – je to odraz oblohy na hladině. Hranice mezi pevným a tekutým je tenčí než dny mezi svátky. Právě v tom přechodu se drží život. Skupinka kachen, jako by se dohodly na sobotním sletu přímo v mém hledáčku. Přikrčím se a zpomalím dech. Čekám na ten okamžik, kdy linie ptáků v ledové tříšti vytvoří geometrii, která mě nepustí.Světlo mění scénu každou minutou – od studené modři po zlatý závoj. A pak to klapne. Jedna fotka, možná dvě. Vím, že v nich bude to ticho i to pnutí, které jsem u té vody cítil.
O kus dál mě zaujmou obyčejné suché traviny u břehu. Normálně bych je přešel. Ale teď – jak na ně dopadají poslední paprsky – jako by se samy chtěly nechat vyfotit. Voda pod nimi se leskne, led vytváří nepravidelnou mozaiku a celé to vypadá jako olejomalba na skleněné desce. Stačí změnit úhel, přikleknout, trochu si hrát s hloubkou ostrosti – a najednou z té scény cítím něco křehkého. Něco, co se dá zachytit jen jednou. V zimě. Ve světle. V tichu.
Nejdřív jen lehce olízne horizont, dotkne se mraků jako štětec plátna. A pak to přijde – slunce se propaluje podél obzoru jako zlatý nůž skrz máslo. Odlesky na ledu tančí, voda se jemně tříští o zmrzlý lem břehu. Ptáci zůstávají, neplaší se. I oni ví, že přichází chvíle klidu.
Pak si všimnu detailu – nad sluncem, sotva viditelný, letí pták. Jediný. Sám proti celé obloze. A v tu chvíli si uvědomím, že tahle kompozice už není o mně. Tohle mi někdo poslal jako dárek. Jen tak. Za to, že jsem vydržel.
Otočím se směrem k Pasohlávkám. Domky se lesknou v měkkém světle, věž kostela trčí nad střechy a celé to působí jako scéna z pohlednice. Ale není to kýč – je to klid, který si člověk musí zasloužit. Stát, pozorovat, dýchat.
A když už bych si mohl říct „tak dost, jdeme domů“ – vykoukne nad stromy úplněk. Nejprve plachý, pak drzý. Mezi větvemi se dere nahoru, oranžový a těžký jak bochník. V další minutě se nebe promění – do tmavě modré, kontrastní, měsíční. Stromy mlčí. Všechno je připraveno ke spánku.
A já taky. Ale ještě naposledy zmáčknu spoušť. To je ta tečka za dnem, která si neříká o potlesk – jen o tiché „děkuju“.
Konec ledna – když mlha diktuje ticho.
Loni na začátku roku jsem se k přehradě u Dolních Věstonic vracel opakovaně. Na vodě tehdy seděla velká hejna ptáků – především volavky, nejčastěji bílé, k tomu husy a kachny rozeseté po hladině. Byla to živá zima, plná pohybu, zvuků a přeletů.
Letos je to jiné. Zima je tvrdší. Mrazivější. A voda to dává najevo.
Napadlo mě, že se tam pojedu podívat znovu – jen tak, na průzkum. Ne s cílem „něco ulovit“, ale zjistit, jak se přehrada chová letos. Pro knihu chci zachytit proměnu – od zimního klidu k jaru – a bez těchto tichých návštěv by příběh nebyl úplný.
Je pondělní ráno. Předpověď slibuje slunce. Balím výbavu a vyrážím směrem k přehradě. V Horních Věstonicích odbočuji do ulice, která vede až k vodě. Zaparkuji, přejdu malý můstek přes potok a vyšplhám po stráni na hráz. Hned je jasno – nebo vlastně právě že ne. Všude led. A nikde nikdo.
Stojím kousek od rákosí. Mlha je hustá, těžká, skoro hmatatelná. Slunce se někde nahoře snaží, ale zatím bez úspěchu. Všechno je tlumené, potlačené, jakoby ztišené. Sleduji rákosí před sebou. Objeví se jen pár sýkorek modřinek. Udělám několik záběrů. Na větvi vedle poskakuje kos – i ten se na chvíli ukáže v hledáčku. Nic víc. A to je v pořádku.
Vracím se zpět k autu a přejíždím na hráz mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem. Tady Dyje ještě proudí a voda zůstává otevřená. A s ní i život. Na hladině se shromažďují kachny, husy a další vodní ptáci. Mlha je ale pořád všude kolem.
Stavím stativ, nasazuji R6 Mark II s Tamronem a začínám fotit to, co se v mlze dá tušit. Tvary na vodě, siluety, náznaky. Čekám. A postupně se to začne lámat. Slunce se prodírá mlhou, nejdřív opatrně, pak rozhodněji. Světlo se dotýká hladiny, břehů, rákosí.
Na chvíli sundávám Tamron a nasazuji RF 45 mm f/1.2. Zkouším krajinu, detaily, práci se světlem. Otočím se – a v tu chvíli se z mlhy začne vynořovat kostelík ve Strachotíně. Silueta, která si o fotku říká sama. Tamron se vrací na své místo.
A pak už je jasno. Slunce se konečně vyhoupne nad mlhu a krajina se otevře. Přede mnou leží částečně zamrzlá přehrada, na vodě i ledu rozptýlení ptáci, v dálce ještě ostrůvky zahalené zbytky mlhy. Světlo je měkké, čisté, zimní. Pětačtyřicítka má co dělat. Pak znovu přehazuji na Tamron a fotím kachny a další ptáky už v plném světle.
Po hodině a půl balím fidlátka a vyrážím zpět domů. První návštěva přehrady v tomhle roce je za mnou. Ne přehršel záběrů, ne akce, ne drama.
Ale důležité zjištění: zima drží pevně. A přehrada si letos svůj klid hlídá o něco déle. A to je přesně ten začátek, který má příběh potřebovat.
Únor – led pomalu taje
Je začátek února.
Zima zatím drží, ale už asi týden se teploty pohybují kolem nuly, někdy lehce nad ní. Led na přehradě povoluje. Ne rychle, spíš váhavě. A s ním se pomalu začíná hýbat i život na vodě. Napadá mě, že bych se měl zajet podívat do Dolních Věstonic. Ne s konkrétním cílem, spíš ze zvědavosti. Co se děje na přehradě ve chvíli, kdy zima ještě neskončila, ale už ztrácí jistotu? Balím fotobatoh a beru s sebou i brašnu s video výbavou. Tentokrát chci zachytit nejen obrazy, ale i atmosféru – ticho, šustění ledu, pohyb vody, který se znovu objevuje tam, kde ještě nedávno bylo všechno zamrzlé.
Dojíždím na kraj hráze směrem na Strachotín. Vytahuji stativ a dívám se na vodu před sebou. Je živější, než jsem čekal. Velká část přehrady je stále pod ledem, ale kolem rákosí už se otevírají pásy čiré vody. A ty nejsou prázdné. Husy, kachny, racci, kormoráni. Někteří plavou v otevřené vodě, jiní stojí přímo na ledu. Husy se vydávají pěšky dál od břehu, občas uklouznou, ale pokračují. Jako by si tuhle přechodovou fázi užívaly. Fotím celky i detaily, ne proto, abych měl přehled druhů, ale abych zachytil, jak to tu teď vypadá. Husa divoká, kachna divoká, lyska černá – největší osazenstvo. Scházím blíž k vodě, co nejníž. Perspektiva se mění. Vytahuji kameru a dělám pár videozáběrů, přepínám i fotoaparát do videa. Chci mít zaznamenané drobnosti, které se na fotce ztratí – vlnění hladiny, pohyb mezi ledem a vodou, klid, který není prázdný. Popocházím kolem břehu a najednou si všímám jiného tvaru, jiného pohybu. Beru dalekohled. Hohol severní. Samec i samice, kousek od sebe. Udělám pár záběrů a nechávám je být. Stačí vědět, že tu jsou.
Přecházím na mírně vyvýšené místo, odkud vidím za rákosí. Objevuje se polák velký. Potápí se, vynořuje, znovu mizí pod hladinou. Sleduji ho delší chvíli a fotím vždy, když se ukáže. Tenhle rytmus mi vyhovuje. Nic se netlačí, nic se nevynucuje. Na vodě si pak všímám něčeho světlého. Znovu dalekohled. Neznámý druh. Kontroluji v telefonu – morčák malý. Skoro bílý, s tmavšími skvrnami na zádech a výrazným znakem kolem oka. Dva samci a jedna samice, ta je nenápadnější, dohněda. Takovou kachnu jsem tady ještě neviděl. Jsou dál, než bych chtěl, ale i tak se snažím pár záběrů pořídit. Snad se povedou. Natáčím i krátké video, jen pro paměť.
Po chvíli měním objektiv a dělám pár širších záběrů. Ne ptáci, ale prostor. Led, voda, obloha. Přehrada v přechodu mezi zimou a něčím novým.
Po zhruba hodině a půl balím věci do auta a vyrážím domů. Cestou mi dochází, že se to potvrdilo. Příroda se opravdu pomalu probouzí. I husy jsou neklidnější, honí se po ledě a začínají se houfovat do párů.
Jaro ještě nepřišlo. Ale už je na cestě.
Poslední pozorování na zimním přístavišti
Dnes je venku krásně. Patnáct stupňů, modrá obloha a vzduch, který už nemá nic společného s ledovým tichem zimy. Říkám si, že ještě jednou zajedu na přehradu. Podívat se, jak to tam vypadá po zimě. Zimní přístav pro ptáky skončil a pomalu se rozlétají jinam.
Zastavuji na svém oblíbeném místě na hrázi u Strachotína. Na vodě je klid. Až nečekaný. Skoro žádní ptáci. Beru jen R6 II s Tamronem 150–600 přes rameno a na krk si věším dalekohled. Dnes nejdu sbírat úlovky. Jdu se podívat.
Pomalu kráčím po hrázi. Potkávám pár lidí s dalekohledy. Říkají, že na konci zátoky, v zatáčce, pozorovali orly mořské. Tady se objevují často. Vydávám se tím směrem. Třeba se vrátí. Cestou míjím několik poláků velkých. Klidně plují po vodě, jako by se nic neměnilo. Udělám pár snímků, spíš z povinnosti než z nadšení. Asi kilometr od auta si sedám na kámen na kraji hráze. Dívám se na hladinu. Občas proletí kachna, nad vodou krouží racci, dál posedávají kormoráni.
Po chvíli si všimnu potápky roháče. Potápí se a zase mizí pod hladinou. Čekám. Vynoří se. Mačkám spoušť. Až při kontrole na displeji vidím, že ji mám i s rybou v zobáku. Jeden z těch tichých momentů, kdy si člověk uvědomí, že byl ve správný čas na správném místě.
Ozve se křik hus z protějšího břehu. To obvykle znamená jediné. Nebezpečí. Zvedám hlavu a nad vodou krouží tři orli. Jsou daleko, vysoko, spíš siluety než portréty. Snažím se je zachytit, ale dnes to není jejich den pro fotografa. Jsou tu jako připomínka, že přehrada už není jen útočištěm, ale znovu otevřeným prostorem.
Zvedám se a pomalu se vracím zpět. Zastavuji se, pozoruji hladinu i oblohu. A pak další silueta – luňák červený. Krouží nad ostrůvkem, necelých padesát metrů ode mě. Tentokrát pár snímků vznikne. Klidných, čistých.
Když docházím k autu, ještě chvíli stojím a rozhlížím se. Dnes je přehrada prázdná. Jen v dálce tři labutě. Žádné zimní shluky, žádné stovky ptáků na ledě. Zimní přístav se vyprázdnil.
Balím věci a odjíždím domů.
Tím končí příběh o zimním útočišti na Nových Mlýnech. Voda už neslouží k přečkání. Slouží k začátku. Je tu jaro. A tentokrát definitivně.