Pamatuju si to jako dnes. Na střední škole jsme se poprvé seznamovali s počítači – i když tehdy vypadaly úplně jinak než dnes. A náš „první jazyk“? Fortran a COBOL.
Nebyl to svět ikon a oken, ale svět děrných štítků, výpisů a přesně zapsaných příkazů. Počítač byl víc partner pro matematiku než pro zábavu – a každá chyba znamenala nové čekání, nové štítky, nový běh programu. A přesto to mělo své kouzlo. Byl to nový svět.
Pak přišly osmdesátky a první domácí počítače. A s nimi BASIC – jazyk, který byl jednoduchý, ale otevřel bránu ke kreativnímu programování. Stačilo zapnout počítač a rovnou psát příkazy. Pamatujete? 10 PRINT „Ahoj světe“…
A pak Pascal – strukturovanější, přesnější. Na střední škole i později doma jsem si připadal jako programátor „na úrovni“. Pascal mi dal logiku, řád a první základy skutečného programování.
Pak přišel MS-DOS. Příkazová řádka, ruční správa souborů, dávkové soubory… člověk se učil rozumět systému do hloubky. Windows byly zpočátku jen grafickou nadstavbou, ale s časem se staly samozřejmostí.
A dnes? Mac a macOS. Tichý, spolehlivý parťák. Můj svět se proměnil – od děrných štítků až k modernímu desktopu. Ale základy, které jsem se naučil tehdy, mi pomáhají dodnes.
🔧 Naučit se mluvit s počítačem znamenalo tehdy pochopit jeho jazyk. A možná i trochu sám sebe.