Na YouTube sleduju kanál s názvem Fotokecy – dva fotografové, Vašek Křížek a Honza Krejčí, kteří svým uvolněným stylem a zkušenostmi baví a inspirují. Vaška už nějakou dobu znám osobně, a protože každý jejich díl pravidelně poslouchám, nemohlo mi uniknout, že plánují sraz svých posluchačů. Když padlo finální datum – 30. srpna 2025, bylo jasno: pojedu. Jednak poznat ostatní fotografy a zažít atmosféru Fotokeců naživo, jednak využít karavan k další cestě. A tak se to celé rozjelo…
Cesta a kempování
Vyjíždím z domu v pátek ráno kolem osmé. Před sebou mám 160 kilometrů a tři hodiny klidné jízdy – žádný fofr, žádný stres, jen já, silnice a přívěs za autem. V půli cesty dávám pauzu na malé občerstvení a chvíli jen tak pozoruju krajinu. V Třeboni ještě doplňuju zásoby – pečivo, pití, něco dobrého na zub.
Kolem jedenácté se hlásím na recepci kempu a vyrážím hledat ideální místo pro svou karavanovou základnu. A daří se – nacházím parádní plácek přímo u vody. Rozkládám stan, připojuju Deltu, solár, lednici – a první kempingová atmosféra je tu. Chvíli nato už sedím se židličkou před stanem a vařím si kávu. Ruční tlakový presovač, osvědčený z výprav po Namibii, opět nezklamal. Kafe voní, voda se jemně čeří – a já si říkám, že tohle je přesně ono.
K obědu si dávám doma připravený guláš. Ohřívaný – jak jinak – chutná ještě líp než čerstvý.
Po jídle vyrážím do okolí. Přes silnici mizím do lesa a jen tak bloumám pěšinami, nasávám vůni jehličí a v uších mi šumí les. S R6 v ruce a RF100-400 po boku cítím ten správný lovecký klid. Docházím až k rybníku Svět, kde na hladině trénuje osmiveslice. Dělám pár fotek, pár pohledů zůstane jen v hlavě.
Večer trávím v okolí karavanu – sedím u vody, pozoruju dění. Děti krmí kačeny, pes běhá za míčkem, v dálce se líně plouží dvě volavky. Po tomhle dni není třeba víc. V deset zalézám do karavanu a spokojeně usínám.
Ráno mě vítá jemné světlo a vědomí, že dnes se koná sraz s partou z Fotokeců. Po snídani si dávám menší túru k Schwarzenberské hrobce. Fotím, pozoruju, užívám. Pokračuju po hrázi rybníka směrem k Třeboni. Stromy, vodní hladina, silueta města v dálce – inspirace je všude. Po návratu si dávám oběd v místní restauraci a těším se na odpoledne.
Setkání s Fotokecy
Odpoledne se konečně scházíme. Někteří dorážejí později – motorkáře po cestě zastihl déšť, ale nic dramatického. Kolem páté je nás už osm. Vítám se s Vaškem, se kterým se známe už z dřívějška, a konečně osobně poznávám Honzu. Vzduchem už lítají první vtípky a příběhy z cest.
Rozjíždí se to, jak má – kdo čím přijel, kde spí, kdo má jaký foťák, co fotil, co plánuje. Technika, zážitky, názory. Nechybí smích, narážky, ale i seriózní debaty o světle, cloně a čase. Když máte kolem sebe lidi, kteří ví, o čem mluví – a přitom se neberou smrtelně vážně – je to radost. Čas letí a než se nadějeme, je jedenáct. Obsluha restaurace nám decentně naznačuje, že by už ráda zamkla. Chápeme. Loučíme se a mizíme do svých útočišť.
Ráno se znovu scházíme u snídaně. V osm sedíme ve stejné restauraci – ostatní si dávají vydatnou snídani, já zůstávám věrný kávě. Ještě chvíli povídáme, smějeme se. Pak už balíme – já skládám předstan, odpojuji elektriku, zajišťuju věci uvnitř karavanu a vyrážím v kempu na recepci. Loučíme se a rozjíždíme se každý svou cestou. Přede mnou je znovu 160 km, tři hodiny jízdy – ale v hlavě mám vzpomínky, které s sebou povezu mnohem dál.
Závěr
Tohle nebyla jen druhá cesta s karavanem. Byla to výprava s příběhem – plná vůní, světel, přátelství a fotek, které mají duši. Setkání s partou nadšených fotografů mě opět přesvědčilo, že sdílená vášeň je ten nejlepší motor. V Třeboni jsem načerpal klid i inspiraci, zažil spoustu drobností, které ve výsledku dělají velkou věc. A hlavně – znovu jsem si připomněl, proč mě to všechno tak baví. Takže… kam příště?
🎬 Video z cesty a setkání s Fotokecy
Celou atmosféru z kempu, výpravy i večerního setkání s Fotokecy si můžete prohlédnout i ve videu, které jsem natočil během pobytu v Třeboni:
📺 Sledujte na YouTube: ODKAZ ->
Galerie foto:
