…aneb jak jsem zjistil, že „obrazovka jako obrazovka“ fakt neplatí.
Když člověk fotí, je monitor prostě okno do světa. A někdy máš pocit, že koukáš z okna paneláku v 80. letech a někdy z proskleného penthousu v New Yorku.
Já jsem si tedy pořídil nový BenQ.
A najednou vidím rozdíl, který bych dřív přisuzoval spíš únavě očí než technice. Jasně — Acer mi věrně sloužil.
Ale BenQ? Ten přišel s bílou rukavičkou a řekl: „Ukaž ty fotky, já je ukážu tak, jak sis je představoval.“
První šok: barvy
Acer: živé, hezké, někdy až moc „instagramové“.
BenQ: klidnější, přirozené, realističtější.
A teď co je správně? Na papíře — světe div se — byl blíž Acer. A to je přesně ten moment, kdy ti dojde, že monitor není pravda.
Monitor je interpretace.
A nejlepší interpret je ten, který tě při editaci „neklame krásou“. Ten, který ti nebarví fotky víc, než je zdrávo.
Druhý šok: konzistence
BenQ drží barvu, jas, i úhel pohledu tak stabilně, že si člověk připadá jak v kině. Žádné „uhnul jsem hlavou a fotka ztmavla“. To je pro práci úplně jiný level klidu.
Třetí šok: jas
Jas max 30. Zní to jak z doby CRT monitorů. Ale ono to dává smysl — protože fotka se neporovnává s reflektorem. Porovnává se s papírem. A papír prostě nesvítí.
Závěr dne
Dnes jsem pochopil jedno: Monitor není doplněk. Monitor je nástroj. A rozdíl mezi „průměrným“ a „správným“ monitorem není o luxusu, ale o tom, že tvoje fotky začnou vypadat tak, jak sis je sakra představoval.
Dodatek
„BenQ je najednou jedničkou pro úpravu fotek a videí. Acer jde na druhou pozici jako sekundární monitor.“