V poslední době jsem při fotografování řešil jednu věc. Ne fotoaparát. Ne objektivy. Ale obyčejnou chůzi. Možná to zní zvláštně, ale právě ona mě často připravovala o to nejcennější, co fotograf v přírodě má – o čas.
Přijel jsem autem na místo, zaparkoval a dál už to nešlo. Dva kilometry k pozorovatelně. Tři kilometry podél řeky. Čtyři kilometry k místu, odkud byl nejlepší výhled na jezero. Ne že bych ty kilometry neušel. Ušel.
Jen jsem si cestou pořád říkal: Když teď půl hodiny půjdu tam a půl hodiny zpátky, je to hodina, kterou jsem mohl strávit pozorováním přírody.
A právě tehdy se mi v hlavě poprvé objevila myšlenka na elektrokolo.
Nebylo to o kole
Několik měsíců jsem si prohlížel různé modely. Četl recenze, sledoval videa a představoval si, jak budu jezdit podél Dyje nebo kolem Novomlýnských nádrží. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlel, tím více jsem zjišťoval, že vlastně nehledám elektrokolo. Hledám něco úplně jiného. Elektrokolo je skvělé, když chcete jezdit na výlety. Když chcete ujet třicet nebo padesát kilometrů. Jenže já nejsem cyklista.
Já jsem fotograf.
Nechci jezdit dlouhé trasy. Potřebuji se jen pohodlně dostat z parkoviště k místu, kde budu několik hodin fotografovat. Najednou jsem si uvědomil, že hledám úplně jiné řešení.
Odpověď stála celou dobu v garáži
Pak mi to došlo.
V garáži už asi tři roky stála moje elektrokoloběžka.
Občas jsem ji vytáhl, projel se a zase ji uklidil. Nebylo to ono. Delší jízda ve stoje nebyla příliš pohodlná a nakonec jsem stejně většinou skončil u klasické chůze. Tak jsem ji vlastně používal pro jízdu do obchodu.
Jenže tentokrát jsem se na ni podíval jinak. Ne jako na dopravní prostředek. Ale jako na základ, který se dá upravit.
Začalo to jednou sedačkou
Řekl jsem si, že to zkusím.
Objednal jsem odpruženou sedačku. Když jsem ji namontoval, uvědomil jsem si, že se najednou nemusím rozhodovat, jestli pojedu vsedě nebo vestoje. Na asfaltu si mohu sednout a jen se pohodlně vézt. Jakmile přijde horší cesta nebo budu chtít mít větší kontrolu nad koloběžkou, jednoduše se postavím. Stačí pár vteřin a jedu dál. Přesně tak, jak mi to bude v danou chvíli vyhovovat.
To byla první změna. Ale ne poslední.
Kam s fotoaparátem?
Při první zkušební jízdě jsem si uvědomil ještě jednu věc. Fotoaparát na zádech není úplně ideální.
Když během dne desetkrát zastavíte, desetkrát sundáte batoh a zase ho nasadíte, začne vás to po čase otravovat. A tak přišel zadní nosič a brašna. Najednou stačí zastavit, otevřít víko, vytáhnout fotoaparát a za chvíli zase pokračovat dál.
Je to maličkost.
Ale právě takové maličkosti nakonec rozhodují o tom, jestli člověk zastaví i kvůli jedné jediné fotografii.
Jako by ta R6 II s RF 600 v obale tam měla být.
Fotokoloběžka
V posledních dnech se mě několik lidí ptalo, jestli jsem si koupil novou koloběžku. Vůbec ne. Pořád je to ta stejná, kterou mám už několik let. Jen jsem změnil způsob, jak ji používám. Přestal jsem ji brát jako koloběžku.
Začal jsem ji brát jako fotografické přibližovadlo.
Doveze mě tam, kam už auto nesmí. Ušetří mi čas. A hlavně mi nechá více energie na to, kvůli čemu jsem vlastně přijel.
Na fotografování.
Kde mi pomůže nejvíc?
Nejvíce ji využiji doma v mých oblíbených lokalitách. Na Nesytu jsou tři pozorovatelny. Dříve jsem přemýšlel, jestli se mi chce jít pěšky až k té poslední. Teď na ni prostě dojedu.
Stejně tak u Dyje. Zaparkuji u mostu v Drnholci a místo dlouhé chůze pojedu několik kilometrů podél řeky. Když mě něco zaujme, zastavím. Když ne, pokračuji dál. Samozřejmě ji využiji i na svých cestách za fotkou. Už tento víkend mě čeká první větší zkouška u rakouského Neziderského jezera.
Přesně tak si představuji fotografování.
Ne honit kilometry.
Ale objevovat.
Není to jen o koloběžce
Když se dnes podívám na svůj způsob cestování, uvědomuji si, že všechno do sebe začíná zapadat. Auto mě doveze na místo. Karavan se stane základnou, kde přespím a odpočinu si. Fotokoloběžka mě přiblíží tam, kam už auto nesmí. A posledních pár desítek metrů dojdu pěšky. Každá věc má svůj úkol. A dohromady tvoří systém, který mi umožní trávit více času tam, kde jsem nejraději.
V přírodě.
Malá změna, která možná změní víc, než jsem čekal
Někdy si myslíme, že k lepším fotografiím potřebujeme nový fotoaparát nebo dražší objektiv. Možná ano. Ale někdy stačí úplně jiná věc. Jedna sedačka. Jeden nosič. Jedna brašna.
A najednou zjistíte, že jste si nekoupili novou koloběžku. Koupili jste si něco mnohem cennějšího.
Více času na pozorování.
Více času na fotografování.
A více času na příběhy, kvůli kterým se do přírody vlastně vydávám.