Fotím přírodu, krajinu, ptáky. Tam většinou čekám, až se něco stane. Tentokrát jsem ale vyměnil klid u vody za místo, kde se rozhodně na ticho nehraje.
Autodrom Most.
Už po příchodu bylo jasné, že dnes bude všechno jinak. Místo šustění rákosí řev motorů, místo ptáků závodní speciály a místo bláta na břehu vůně benzínu, rozpálených pneumatik a brzd. Přede mnou byl celý den focení závodních tahačů, NASCARů a všeho, co k podobnému závodnímu dni patří.
A právě to poslední pro mě bylo důležité. Nechtěl jsem si odvézt jen stovky fotografií aut projíždějících kolem tribuny. Chtěl jsem zachytit celý příběh závodního dne.
Proto jsem fotografoval už dění kolem trati. Řady připravených tahačů, technické detaily, další závodní stroje i okamžiky, které divák při sledování samotného závodu snadno přehlédne. Postupně jsem se dostal také ke startovnímu roštu. Najednou už přede mnou nebyla jen závodní auta, ale jezdci, mechanici, fotografové, televizní štáby a reportéři.
Před startem NASCARu se hrála americká hymna. Jezdci stáli připraveni u svých vozů, kolem nich týmy a hosté. O chvíli později už probíhaly poslední rozhovory a přípravy. U závodních tahačů jsem samozřejmě několikrát hledal číslo 55 Adama Lacka. Jednou u něj probíhal televizní rozhovor, jindy se kolem pohyboval místní hlasatel a členové týmu.
Právě tyhle fotografie možná nejsou na první pohled tak efektní jako závodní auto v plné rychlosti. Pro mě jsou ale důležité. Bez nich by vznikla galerie závodních strojů. S nimi vzniká reportáž o dni na závodním okruhu.
Pak už přišel čas na rychlost.
Nejdřív jsem zkoušel kratší časy a hledal místa, odkud budou auta dobře vidět. Jenže zmrazit závodní auto na trati je jedna věc. Ukázat na fotografii, že skutečně jede, je něco úplně jiného.
Přišel tedy čas na švenkování – zachycení pohybu v jednom okamžiku.
Nasadil jsem ND filtr, stáhl čas až na 1/60 sekundy a začal sledovat auta v hledáčku. Zaostřit, zachytit auto už kus před sebou, plynule se s ním otáčet a ve správném okamžiku stisknout spoušť. Když se všechno potká, auto zůstane relativně ostré a celý svět kolem něj se promění v barevné čáry.
A právě tyhle fotografie mě začaly bavit nejvíc.
Jednou jeden NASCAR, jindy dva vozy vedle sebe. U dvojice aut už nebylo důležité jen udržet pohyb, ale také zachytit jejich vzájemnou pozici. Najednou fotografie neukazovala pouze rychlost. Ukazovala souboj.
Potom jsem si našel další fotografickou hru.
Startovní a cílová rovinka nabízí několik výrazných bodů, podle kterých lze snímek komponovat. Jedním z nich je most nad tratí. Rozhodl jsem se zachytit závodní vůz přesně pod ním.
U NASCARu to znamenalo trefit okamžik, kdy kolem mě auto prolétalo rychlostí blížící se 300 km/h. Zaostřil jsem na něj už zhruba sto metrů před místem, které jsem měl vybrané, sledoval ho objektivem a čekal.
Teď!
Někdy to vyšlo. Jindy ne.
Stačila malá chyba a místo celého tahače pod mostem zůstala část kabiny schovaná za jeho podpěrou. Jenže i nepovedený pokus může přinést něco zajímavého. Na jednom takovém snímku je například krásně vidět, jak za závodním tahačem ve vysoké rychlosti vlaje blatník zadního kola.
U tahačů bylo trefování o něco jednodušší. Jejich maximální rychlost je kolem 160 km/h, takže proti NASCARům jsem měl skoro pocit, že mám na všechno spoustu času.
Našel jsem si proto další bod – obrovské vyobrazení kola na budově řídicí věže. Chtěl jsem dostat závodní tahače právě pod něj. A zrovna ve chvíli, kdy jsem čekal na pětapadesátku Adama Lacka, se přes ni dostala jednička.
Místo plánované fotografie jednoho tahače tak vznikl snímek dvou závodních tahačů v souboji přímo pod řídicí věží mosteckého okruhu.
A přesně kvůli podobným okamžikům mě focení baví.
Můžete si vybrat místo, nastavit fotoaparát, promyslet kompozici a čekat. Ale nikdy přesně nevíte, co vám do ní nakonec vjede.
Když jsem večer odcházel z autodromu, měl jsem na kartách klasické závodní fotografie, švenky, souboje na trati, jezdce na startovním roštu, televizní štáby, techniku i obyčejné momentky ze zákulisí.
Bylo to úplně jiné focení než moje obvyklé výpravy do přírody.
U vody čekám na ptáka. V Mostě jsem čekal na závodní auto.
Princip byl vlastně překvapivě podobný: najít správné místo, předvídat pohyb a být připravený ve chvíli, kdy přijde ten jediný správný okamžik.
Jen ten pták obvykle neletí tři sta kilometrů za hodinu. 😄