Od fotografií přes tisk až po poslední kapku lepidla. Příběh vzniku knihy Cesty za fotkou 2026.
Od fotografování k vlastní knize
Když jsem začal připravovat knihu Cesty za fotkou 2026, měl jsem poměrně jasnou představu o jejím obsahu. Chtěl jsem spojit fotografie, příběhy z cest, pozorování přírody a zážitky, které se za jednotlivými snímky skrývají.
Postupně vznikala kniha plná fotografií, textů, map a vzpomínek. Jenže když byla její digitální podoba hotová, přišla další otázka. Co kdybych si ji také vytiskl. Samozřejmě existují firmy, které vám fotoknihu vyrobí. Zkusil jsem se podívat například na nabídku CEWE. Cena mé knihy by se pohybovala kolem 2 500 Kč za jeden výtisk s 80 stranami. To už je částka, nad kterou se člověk zamyslí. Navíc jsem chtěl něco trochu jiného než klasickou fotoknihu. Ne všechny stránky na stejném papíru. Textové části měly připomínat běžnou knihu, zatímco velké fotografie jsem chtěl vytisknout na skutečný fotografický papír. A tak jsem se rozhodl, že si knihu vyrobím doma.
Malá tiskárna v Tonda Media Studio
Základem mé domácí tiskárny je Canon PIXMA iX6850, inkoustová tiskárna, která zvládá i formát A3+. Používám ji především pro tisk fotografií, takže jsem věděl, co od ní mohu očekávat. Tentokrát ji ale čekal trochu jiný úkol – vytisknout celou knihu. Nešlo přitom jen o několik fotografií. Kniha má 80 stran a obsahuje texty, fotografie různých velikostí, mapky i osm celostránkových fotografií. Rozhodl jsem se využít několik druhů papíru podle toho, k čemu budou sloužit.
Běžné stránky knihy – 120 g/m²
Nejprve jsem používal papír Color Copy 120 g/m². Při přípravě druhého výtisku jsem ale vyzkoušel také jiný papír – Alza Digital 120 g/m². Nový papír mě překvapil. Na dotek byl hladší a na pohled bělejší. Vytiskl jsem stejnou stránku knihy na oba papíry a položil je vedle sebe. Rozdíl v samotném tisku nebyl nijak dramatický. Oba papíry podávaly podobný výsledek, ale papír z Alzy působil díky hladšímu povrchu a vyšší bělosti příjemněji. Druhý výtisk knihy jsem proto vytiskl právě na Alza Digital.
Celostránkové fotografie – Fomei Pearl 265 g/m²
Pro osm velkých fotografií jsem zvolil Fomei Pearl 265. Tento papír má fotografický povrch a dokáže fotografiím dodat jiný charakter než běžný kancelářský papír. Právě střídání materiálů je jednou z věcí, které jsem chtěl u vlastní knihy zachovat.
Obálka – Fomei Archival Velvet 265 g/m²
Na obálku jsem vybral Fomei Archival Velvet 265. Jeho jemný matný povrch se mi pro knihu hodil více než lesklý fotografický papír.
Krajní listy – 200 g/m²
První a poslední list knižního bloku jsem u druhého výtisku doplnil silnějším 200g papírem. Jeho úkolem bylo chránit vnitřní stránky při lepení a současně zpevnit začátek a konec knihy.
Tisk knihy není totéž co tisk fotografie
Při tisku jsem zjistil, že i zdánlivá maličkost v nastavení tiskárny může ovlivnit výsledek. Na běžném 120g papíru se mi některé fotografie zdály málo výrazné. Barvy působily trochu šedivě a fotografie neměly takový kontrast, jaký jsem očekával. Začal jsem proto hledat příčinu v nastavení barev. Nakonec se ukázalo, že tiskárna měla uloženou kvalitu Standard, nikoliv High, kterou jsem chtěl používat. Po přepnutí na High byly fotografie viditelně lepší. Pro běžné stránky jsem používal správu barev Canon Color Matching. U fotografických papírů Fomei jsem vycházel z nastavení určených pro fotografický tisk – profil ICC.
Důležitou součástí práce bylo také pořadí tisku. Nejdříve jsem vytiskl všech osm celostránkových fotografií na Pearl 265. Mohl jsem je samostatně rozložit a nechat pořádně proschnout. Teprve potom jsem pokračoval běžnými stránkami na 120g papíru a nakonec vytiskl obálku. Tím jsem nemusel neustále měnit druhy papíru v tiskárně.
Po dokončení tisku už zbývalo všechno správně seřadit a připravit knižní blok k lepení.
První kniha aneb začínám se učit knihařem
Vytisknout stránky je jedna věc. Udělat z nich skutečnou knihu je věc druhá. Rozhodl jsem se pro lepenou vazbu V2. Knižní blok jsem pevně sevřel, do hřbetu vytvořil zářezy a jako lepidlo použil obyčejný kancelářský Herkules. Ano, opravdu Herkules. Neměl jsem žádné profesionální knihařské vybavení. Pracoval jsem s tím, co jsem měl doma, a postupně hledal vlastní způsob výroby.
První kniha se podařila. Držela pohromadě, dala se číst a měla skutečnou obálku. Ale při její výrobě jsem narazil na několik problémů.
Tím největším byla čistota.
Při roztírání lepidla se snadno ušpiní prsty. A jakmile se rukou od lepidla dotknete bílého papíru, okamžitě je to vidět. Dalším problémem bylo zatékání lepidla mezi stránky. Pokud se dostane příliš hluboko, mohou se sousední listy slepit. A tak jsem si z první knihy odnesl důležité poučení: nestačí, aby vazba dobře držela. Musí být také čistá.
Druhá kniha – stejný Herkules, ale jiný přístup
Při výrobě druhého výtisku jsem se rozhodl některé věci změnit. Nešlo o žádnou revoluci. Spíše o drobná vylepšení, která ale měla velký význam. Nejprve jsem si připravil čistou pracovní plochu. Na stole jsem měl velkou podložku a našel jsem také plexisklo, které se pro práci s lepidlem výborně hodilo. Potom jsem koupil malé štětečky. Při první knize jsem totiž část lepidla roztíral prstem. Tentokrát jsem chtěl mít nad jeho nanášením mnohem lepší kontrolu. Používal jsem úzké štětečky, přibližně do 8 mm, kterými jsem mohl lepidlo nanášet přesně tam, kam bylo potřeba.
A výsledek?
Práce byla podstatně čistší. Knižní blok jsem znovu pevně sevřel, připravil zářezy a slepil hřbet Herkulesem. Dal jsem si pozor především na množství lepidla, aby zbytečně nezatékalo mezi jednotlivé listy. Po první vrstvě jsem nechal hřbet důkladně proschnout. A potom jsem ještě postupně nanesl dvě další vrstvy. Tentokrát jsem nikam nespěchal.
Jak jsem zpevnil hřbet knihy
Samotné slepení hřbetu nebylo posledním krokem. Už při první knize jsem vyzkoušel dodatečnou výztuhu ve tvaru písmene U. Tu jsem se rozhodl zachovat i u druhého výtisku. Výztuha překrývá hřbet a zasahuje přibližně 10 mm na přední a zadní krajní list. Jejím úkolem je dodatečně zpevnit spojení knižního bloku. Právě proto jsem u druhého výtisku použil jako první a poslední list 200g papír. Silnější krajní listy zároveň chránily vnitřní stránky před případnými nečistotami při práci.
Původně jsem dokonce uvažoval, že na tyto 200g listy přilepím obálku celoplošně. Vznikly by tak pevnější přední a zadní desky. Jenže při takovém lepení by bylo potřeba nanést lepidlo na poměrně velkou plochu. A protože Herkules obsahuje vodu, hrozilo zvlnění papíru. Rozhodl jsem se proto nejprve vyzkoušet jednodušší variantu.
Obálka přilepená pouze ke hřbetu
Po zaschnutí lepeného knižního bloku jsem dokončil U výztuhu a přilepil obálku Fomei Velvet 265 pouze ke hřbetu knihy. Potom jsem nechal lepidlo znovu schnout. Když spoj dostatečně zpevnil, knihu jsem opatrně vyzkoušel. Zjistil jsem, že obálka drží, kniha se dobře otevírá a celoplošné lepení pravděpodobně vůbec nebude potřeba. Rozhodl jsem se tedy nic dalšího nelepit. Tím jsem se vyhnul riziku zvlnění obálky a zároveň zachoval její přirozenou pružnost.
Po zkušenostech s první knihou jsem měl z druhého výtisku mnohem lepší pocit. Práce byla čistší, lepidlo nezateklo mezi stránky a celá konstrukce působila dobře. Samozřejmě teprve delší používání ukáže, jak vazba obstojí. Ale první výsledek byl povzbudivý.
Co mě výroba vlastní knihy naučila
Když jsem se rozhodl knihu vytisknout doma, netušil jsem, kolik drobných problémů budu muset vyřešit. Výběr papíru, správné nastavení tisku, oboustranný tisk, řazení stránek, schnutí inkoustu, lepení hřbetu, zpevnění vazby i připevnění obálky. Každý krok má své zvláštnosti. A především jsem zjistil, že největší rozdíl mezi prvním a druhým výtiskem nebyl v dražším vybavení. Byl ve zkušenostech.
Druhá kniha se podařila lépe právě proto, že jsem už věděl, na co si dát pozor. Měl jsem připravenou čistší pracovní plochu, vhodnější štětečky a lépe jsem kontroloval množství lepidla. Nemusel jsem kupovat profesionální knihařský stroj ani měnit tiskárnu. Stačilo postupně vylepšit vlastní pracovní postup.
A co cena?
Komerční výroba podobné fotoknihy by mě podle zvolené nabídky vyšla přibližně na 2 500 Kč. Při domácí výrobě samozřejmě také něco stojí papír, inkoust, lepidlo a další materiál. A především je potřeba počítat s vlastním časem. Přesné náklady na jeden výtisk si ještě mohu spočítat.
Výhodou ale je, že mohu vyrobit jediný kus, vybrat si různé papíry pro jednotlivé části knihy a kdykoliv postup zopakovat. A to je pro mě důležitější než samotná úspora.
Kniha na papíře i v digitálním světě
Vedle tištěné podoby jsem se rozhodl knihu zpřístupnit také digitálně. Cesty za fotkou 2026 jsou dostupné v Apple Books a zároveň jsem připravil sdílené verze PDF a EPUB na Google Disku. Knihu si tak mohou přečíst lidé, kteří by se k jejímu tištěnému výtisku jinak nedostali.
A právě to byl jeden z důvodů, proč jsem ji vůbec začal připravovat. Chtěl jsem se podělit nejen o fotografie, ale také o příběhy, které za nimi stojí.
Od fotografie až po hotovou knihu
Mám za sebou dva vlastnoručně vyrobené výtisky a zkušenosti, které při jejich výrobě vznikly.
První kniha mě naučila, co všechno se může pokazit. Druhá mi ukázala, že když člověk postupně odstraní chyby, může i v domácích podmínkách dosáhnout výsledku, se kterým bude spokojený. A třetí, nebo třeba i pátá, bude možná ještě lepší. A možná právě to mě na celé výrobě bavilo nejvíc. Stejně jako při fotografování ani tady nestačilo jen zmáčknout tlačítko. Bylo potřeba přemýšlet, zkoušet, opravovat a někdy také změnit původní plán.
Cesty za fotkou 2026 tak nejsou jen knihou o fotografování. Samotná jejich výroba se stala další cestou za zkušenostmi.
Text a fotografie: Tonda Bandík – Tonda Media Studio
Použité vybavení a materiály
- Tiskárna: Canon PIXMA iX6850
- Běžné stránky: Alza Digital 120 g/m², u prvního výtisku Color Copy 120 g/m²
- Celostránkové fotografie: Fomei Pearl 265 g/m²
- Obálka: Fomei Archival Velvet 265 g/m²
- Krajní výztužné listy: papír 200 g/m²
- Vazba: domácí lepená vazba V2 se zářezy ve hřbetu
- Lepidlo: kancelářský Herkules
- Zpevnění: U výztuha s přesahem přibližně 10 mm
- Pracovní pomůcky: plexisklo, malé štětečky, svěrky a ostrý nůž
Taky jsem udělal video o celém postupu, jak jsem knihu tvořil. Klik na video