Josefovské louky – mezi koňmi a tůněmi

Je poslední týden v září a já přijíždím na Josefovské louky nedaleko Jaroměře. Místo, které jsem zatím znal jen z map, fotografií a vyprávění.

Josefovské louky jsou nejstarším ptačím parkem České společnosti ornitologické. V nivě řeky Metuje zde vznikla krajina mokřadních luk, tůní a vodních ploch, která nabízí vhodné prostředí především mokřadním ptákům. A právě konec září, období podzimního tahu, byl jedním z důvodů, proč jsem si pro návštěvu vybral právě tento termín.

Představa byla lákavá. Čejky, bekasiny, vodouši a možná i další ptáci, kteří se během tahu na podobných místech zastavují. Jenže příroda má jednu vlastnost, která mě na fotografování pořád baví – můžete si naplánovat místo, čas i techniku, ale nemůžete si objednat to, co se před objektivem skutečně objeví.

První seznámení

První odpoledne patřilo hlavně průzkumu. Přes vysoké traviny a rákosí nebylo do luk z cest téměř vidět a chvíli trvalo, než jsem našel místa, odkud se přede mnou krajina konečně otevřela.

Objevily se první tůně, na loukách se pásli koně a na vodě dvě labutě. Žádné velké fotografické představení se nekonalo, ale o fotografie tentokrát ani tolik nešlo. Potřeboval jsem se v neznámém prostředí nejdříve zorientovat.

Druhý den ráno jsem proto vyrazil s Jardou s přezdívkou Kafíčko a který zdejší louky dobře zná. Během několika kilometrů mi ukázal jednotlivé části parku, tůně a místa vhodná k fotografování.

Ptáků bylo překvapivě málo. Největší radost mi udělal skorec vodní na Metuji. Jinak jsme potkávali hlavně srnčí zvěř, exmoorské pony a dokonce jednoho osla.

Pět metrů od tůně

Později jsem si postavil fotografický úkryt na louce asi pět metrů od mělké tůně. Představa byla jednoduchá: když budu několik hodin potichu sedět tak blízko vody, něco přece musí přiletět.

Jenže Josefovské louky měly jiný plán. Nad loukami se objevovali ptáci, v dálce se ozývali dravci, mezi pasoucími se koňmi pobíhal konipas a později na louku přiletěla skupina asi patnácti vran šedých. Hlavními protagonisty se ale úplně neplánovaně stali exmoorští pony.

Tito menší a odolní koně pocházejí z britského Exmooru a na Josefovské louky byli přivezeni v roce 2018 z pastevní rezervace Milovice. Přirozenou pastvou pomáhají udržovat zdejší louky a vytvářet vhodné prostředí také pro bahňáky a další ptáky.

Nejdříve byli kolem mého úkrytu dva, postupně se jich objevilo asi sedm. Někteří přišli opravdu blízko. Jeden se zastavil přibližně tři metry ode mě a zvědavě se díval do otevřeného okna stanu. Dva si mě nakonec zřejmě úplně adoptovali a dlouhou dobu se pásli jen několik metrů ode mě.

Došlo dokonce i na malé koňské drama. K dvojici přišel třetí kůň, chvíli se mezi sebou pošťuchovali, třetí odešel – a vzápětí se do sebe pustili ti dva zbývající. V duchu jsem tomu začal říkat koňská manželská hádka. A naštěstí jsem měl v tu chvíli zapnutou i kameru.

Vodouš ovšem nikde.

Ráno, kvůli kterému stojí za to čekat

Následující ráno bylo úplně jiné. Bylo jen několik stupňů nad nulou, tráva byla mokrá a světlo nádherné. Slunce jsem měl za zády a nízké ranní paprsky nasvěcovaly vodu i louky přede mnou.

Na tůni byly dvě labutě a objevil se také mladý jedinec potápky malé. Postupně se probouzely i louky kolem. Natočil jsem srnky, ozývala se žluna zelená a konipas bílý si dokonce sedl přímo na střechu mého fotografického úkrytu.

Člověk čeká celé hodiny na ptáky před objektivem a jeden mu nakonec přistane nad hlavou.

Vodouš ale stále nikde. Během dlouhého čekání proto vznikla i malá fotografická modlitba:

Vodouši, vodouši, přileť už k vodě, světlo je krásné a Tonda je v pohodě. Potápku máme, ta splnila plán, teď přistaň u tůně — ať nejsem naštván. Nemusíš pózovat, stačí pár kroků, šestistovka čeká už od začátku roku.

Koně si berou hlavní roli

Místo vodoušů se znovu objevili koně. Tentokrát se jich po loukách pohybovalo devět.

Jeden z nich se postupně vydal přímo k tůni přede mnou. Vešel do mělké vody a začal se živit mladými travinami. Nakonec se dostal asi čtyři metry od úkrytu.

A právě tady vznikly fotografie, které jsem původně vůbec neplánoval.

Kůň procházející mělkou vodou, kapky odletující od nohou, hlava skloněná k vodě a odraz celého zvířete na hladině. Některé záběry vypadají, jako bych fotografoval přímo z vody, přestože jsem seděl schovaný na jejím okraji.

V tu chvíli už bylo jasné, že příběhem Josefovských luk pro mě nebudou jen ptáci.

Během dne se přidaly tři volavky popelavé. Jedna se při hledání potravy dostala asi padesát metrů ode mě a podařilo se mi zachytit i Popelku stojící mezi koňmi. Nad loukami se objevil také velký tmavý dravec, kterého jsem podle fotografie a hlasu později určil jako káně lesní.

A během několika hodin se změnilo i samotné počasí. Ze studeného rána s několika stupni nad nulou se stal téměř teplý den. Nad vodou začaly létat vážky a objevili se dokonce i komáři.

Příroda si vybrala vlastní příběh

Na Josefovské louky jsem přijel s představou podzimního tahu. Trochu jsem doufal v bahňáky, vodouše a možná i větší hejna ptáků mířících na jih.

Vodouš nakonec nepřiletěl.

Jenže když jsem si po návratu začal procházet fotografie, zjistil jsem, že mi vlastně vůbec nechybí.

Odvážel jsem si skorce z Metuje, labutě v nádherném ranním světle, potápku malou, srnky, volavky, káně a především spoustu fotografií exmoorských koní. Některé vznikly jen několik metrů ode mě a jiné díky vodě a odrazům zachytily přesně atmosféru zdejších mokřadních luk.

A také jedno zjištění.

Za vodními ptáky nemusím jezdit stovky kilometrů. Na jižní Moravě mám Dyji, Nesyt nebo Kostelisko – místa, která znám a kde vím, kdy a kam jít. Když se vydám někam dál, nemusím tam jet za konkrétním druhem. Můžu jet prostě poznat nové místo a fotografovat příběh, který mi nabídne.

Josefovské louky mi nakonec nabídly úplně něco jiného, než jsem očekával.

Místo vodoušů přišli koně. Místo plánovaného příběhu vznikl jiný. A možná právě proto mě podobné cesty pořád baví – místo a čas si můžu vybrat sám, ale příběh si nakonec vybere příroda.

​

Napsat komentář