Někdy není potřeba vyrážet daleko ani hledat vzácné druhy. Stačí se zastavit u známého místa, schovat se za rákosí a chvíli jen pozorovat. Dyje si potom začne svůj příběh vyprávět sama.
Tentokrát mě přivítala trochu jinak, než ji znám z jiných návštěv. Hladina byla na mnoha místech pokrytá zeleným kobercem vodní vegetace, mezi kterým zůstávaly pruhy volné vody. Na hladině se povalovalo bílé peří a z vody vystupovaly staré naplavené kmeny. Na první pohled možná trochu neuspořádané místo. Pro ptáky ale očividně ideální.
A také jich tam bylo dost.
Na jednom z kmenů stála volavka bílá a kolem ní odpočívaly kachny i další ptáci. Každý si našel svůj kousek dřeva nebo volné vody. Chvíli jsem jen sledoval ten malý ptačí svět před sebou. Právě takové fotografie mám rád. Nejde mi jen o samotného ptáka, ale o prostředí, ve kterém žije. O řeku, naplavené dřevo, rákosí, zelenou hladinu a všechno, co k tomu patří.
Opatrně zpoza rákosí
O kus dál jsem zahlédl další bílou volavku. Stála na starém kmeni těsně vedle rákosí. Já byl ještě schovaný a nechtěl jsem riskovat, že ji svým pohybem vyplaším.
První fotografii jsem proto udělal přímo přes rákosí. Rozostřená stébla zůstala v popředí a právě tam podle mě patří. Ukazují totiž i moji pozici. Nejsem někde na volném břehu, ale nakukuji do jejího světa ze svého krytu.
Pak jsem to zkusil.
Pomalu jsem popošel zpoza rákosí a získal čistý výhled. Udělal jsem další snímek. Volavka si mě ale všimla a vzápětí odletěla.
Bylo to přesně v tom správném pořadí. Nejdřív jistota z úkrytu a teprve potom pokus o fotografii bez rákosí. Kdybych to udělal obráceně, možná bych měl jen fotografii prázdného kmene.
Každý má svoje místo
Na Dyji se mezitím odehrávaly další drobné příběhy.
Volavka popelavá si našla malý kus dřeva vyčnívající z vody a udělala si z něj vlastní pozorovatelnu. Stála tam uprostřed zelené hladiny a její dlouhý odraz pokračoval ve vodě pod ní.
Na jedné fotografii se navíc dívá někam vzhůru mimo záběr. Při pohledu na ten malý kousek dřeva mě okamžitě napadlo:
„Ježiš, ona sem chce taky přistát. Kde se sem oba vlezeme?“
Člověk samozřejmě netuší, co jí skutečně běželo hlavou, ale právě podobné okamžiky mě na pozorování přírody baví.
O kus dál zase dvě kachny pluly stejným směrem. Jedna po otevřené vodě, druhá se prodírala zeleným kobercem. Dvě kamarádky na Dyji, každá ve své dráze.
Jiná kachna si našla malý kmen uprostřed vody a dívala se přímo ke mně. Tady už to skoro vypadalo na přímý kontakt mezi námi.
A nakonec bílá kamarádka
Mezi zelení se objevila také labuť. Bílá postava na zelené hladině se samozřejmě nedala přehlédnout.
Jenže tentokrát jsem nebyl jediný, kdo někoho zahlédl.
Labuť si všimla mě.
Začala se pomalu přesouvat směrem k rákosí, kde mohla zase zmizet z dohledu. Stačil jsem udělat fotografii na poslední chvíli. O chvíli později už by na snímku zůstala jen zelená hladina.
Chvíle za rákosím
Když se člověk dívá jen na jednotlivé fotografie, může vidět volavku, kachnu nebo labuť. Pro mě je ale důležitější něco jiného.
Je na nich Dyje.
Jednou zelená a zarostlá, jindy otevřená. S naplavenými kmeny, rákosím, peřím na hladině a ptáky, kteří si v tom všem našli svoje místo.
Nemusím si pokaždé přivézt portrét vzácného druhu. Mnohem víc mě baví zachytit přírodu takovou, jaká přede mnou právě je — a zvěř jako její přirozenou součást.
Tentokrát k tomu stačilo najít si místo za rákosím, chvíli být potichu a dívat se.
Protože na Dyji se pořád něco děje. Jen člověk nesmí příliš spěchat.
