Cesta za medvědy do Finska
Příprava na cestu
Jsem fotograf, tvůrce videí a taky trochu cestovatel. Rád se toulám přírodou a ve svých snímcích zachycuji život, který v ní pulzuje – od východů slunce nad vodní hladinou až po nečekaná setkání se zvířaty.
Fotografování přírody je pro mě víc než koníček. Je to způsob, jak být v přítomném okamžiku, jak se dívat jinak – hlouběji. Wildlife fotografie přináší výzvy i odměny. Každý snímek má svůj příběh. A tahle cesta měla být jedním velkým příběhem, který jsem chtěl nejen prožít, ale i zachytit.
V prosinci 2024 mi zavolal kamarád – fotograf – že se mu uvolnilo místo na výpravě do Bear Centre, centra pozorování divoké přírody na severovýchodě Finska. Rozhodnutí padlo okamžitě. Vidět medvěda v jeho přirozeném prostředí byl můj dávný sen. A tady byla šance ho nejen spatřit, ale i vyfotit.
Nebyl jsem na to sám. Sešla se skvělá parta lidí se stejnou vášní – cestovat, objevovat a fotit. Společně jsme se vydali do Bear Centre, místa na finsko-ruské hranici, kde lze pozorovat a fotografovat medvědy z ukrytých skrýší hluboko v lese. Místa, kde je člověk hostem v teritoriu divokých šelem. A právě to přitahovalo – ta autenticita, ten respekt k přírodě.
Příprava na takovou výpravu ale není jen o nadšení. Je to logistická výzva. Hodiny přemýšlení, co sbalit a co nechat doma. Na seznamu techniky se rychle sešlo slušné množství vybavení – dvě těla Canon (R6 Mark II a R10), objektivy podle zamýšleného rozsahu: univerzální Tamron 24–70 f/2.8 na krajiny a dokument, Sigma 50–500 mm na wildlife, EF 70–200 f/4 jako lehčí alternativa k druhému tělu R10. Nakonec jsem vzal i RF 100-400. Nechyběly mikrofony pro záznam zvuku – SmallRig S20 a DJI Mini, stativ, filtry, iPhone 16, akční kamera DJI Osmo Action 4, powerbanka, iPad Pro a SSD disky na zálohy. A k tomu všemu náhradní baterie, kabely, nabíječky a cestovní adaptéry. Každý gram hrál roli, protože Finnair měl jasně dané limity – 8 kg příruční, 23 kg odbavené zavazadlo.
Večer před odjezdem jsem balil až do noci. Přeměřoval, vážil, znovu přebaloval. A když jsem konečně zavřel zip kufru a připravil batoh, začal se dostavovat ten známý pocit – směs nervozity, očekávání a radosti.
🇫🇮 Finsko – země lesů, jezer a ticha
Finsko je severská země ležící mezi Švédskem a Ruskem, známá svou divokou přírodou a tisíci jezery – je jich tu přes 180 000. Lesy pokrývají více než dvě třetiny území a jsou domovem medvědů, vlků, rysů i rosomáků. V létě zde slunce téměř nezapadá, zvláště na severu, kde nastává takzvaná půlnoční noc. Obyvatelé Finska jsou známí svou úctou k přírodě, tichu a klidu. Výpravy za divokými zvířaty jsou zde možné v místech, jako je právě Bear Centre u hranic s Ruskem.
🗓 5. června 2025
✈️ Cesta na sever
Budík zvoní ve čtyři ráno. Je čtvrtek a přede mnou je dlouhý den – ale zároveň začátek něčeho, na co jsem se těšil celé měsíce. O půl páté vyrážím směrem k pražskému letišti. Cesta probíhá hladce, jen v okolí Prahy musím objet město po okruhu až k terminálu.
Parkuji na rezervovaném parkovišti asi 15 kilometrů od letiště. Mají vlastní shuttle, který nás pohodlně odveze až ke vstupu. U terminálu se setkávám s ostatními členy naší výpravy – je fajn vidět známé tváře se stejnou vášní.
Odbavujeme zavazadla, procházíme bezpečnostní kontrolou a hledáme gate. Plánovaný odlet v 11:35 se – jak už to bývá – neobejde bez zpoždění. Startujeme asi o hodinu později. Máme aspoň čas na malé občerstvení. V letadle dostáváme jen sušenku a pití. Let trvá dvě hodiny a patnáct minut.
V Helsinkách přistáváme kolem 14:45 místního času – o hodinu víc než v Česku. Čeká nás asi hodina a půl do dalšího letu do Kajaani. I ten má zpoždění, ale nakonec letíme s dvacetiminutovým skluzem. Po další hodině a čtvrt přistáváme v cílové destinaci.
🚐 Příjezd do Bear Centre
Před malým letištěm nás už čeká vůz z Bear Centre. Všichni taháme těžké fotobatohy – fotografové zkrátka necestují nalehko. Cestou se zastavujeme na malé občerstvení, první pořádné jídlo po celém dni cestování.
Po dvou hodinách jízdy konečně přijíždíme do Bear Centre. Je podvečer, světlo je měkké a okolní lesy už voní tou tichou divočinou, kvůli které jsme sem přijeli.
🍽 Večeře a příprava
Po příjezdu nás čeká večeře – maso se zeleninou, rýže a špenát. Jednoduché, ale chutné. Po jídle ještě krátce posedíme, probíráme organizační věci. Rozdělujeme se do dvojic na zítřejší fotografování v krytech. S parťákem dostáváme číslo 5.
Je půlnoc. Den byl dlouhý a nabitý dojmy. V hlavě už se začínají rýsovat obrysy zítřejšího setkání s divočinou. Zhasínám. Zítra to všechno začne doopravdy.
📍 Bear Centre – na hranici divočiny
Bear Centre se nachází ve východní části Finska, jen pár kilometrů od ruské hranice. Tato oblast je známá svou divokou přírodou, rašeliništi, jezery a hlubokými lesy, které poskytují ideální podmínky pro život velkých šelem. Právě zde se daří medvědům hnědým, ale i vlkům, rosomákům nebo liškám. Bear Centre nabízí speciální fotografické kryty rozeseté v terénu, odkud je možné tato zvířata pozorovat nerušeně, v jejich přirozeném prostředí. Kryty jsou umístěné tak, aby poskytly dobrý výhled na mýtiny a vodní plochy, kam zvířata přicházejí. Přestože jde o odlehlé místo, centrum je dobře vybavené a připravené na fotografy, kteří sem přijíždějí z celé Evropy. Pobyt v Bear Centre je zážitkem, kde se člověk stává tichým pozorovatelem skutečné severské divočiny.
🗓 6. června 2025
📍 První den v divočině
Budík mě z postele zvedá v 6:15. Venku je ticho, jen jemné šustění větví a táhlé volání ptáků. Dělám si ranní hygienu, beru do ruky Canon R6 s objektivem 100–400 mm a vyrážím ven. Potřebuju si s tímhle místem navázat kontakt. Projdu se kolem jezera. Je chladno, vzduch voní mechem a vodou. Pořizuji pár snímků – nic převratného, ale spíš hledám rytmus, zkouším naslouchat tomu novému prostoru.
V 7:30 přichází na řadu snídaně. Je to ta pravá finská klasika – párky, vajíčka, chleba s máslem a marmeládou, jogurt s müsli a hrstí oříšků. K tomu pomerančový džus, zředěný vodou, jak to mám rád. Jím pomalu, v klidu. Všichni jsme trochu mlčenliví – snad z nedostatku spánku, nebo z očekávání.
Dopoledne máme volné. Vracím se na pokoj, udělám si trochu pořádek ve věcech a pak se domlouváme s ostatními na malou průzkumnou výpravu po okolí. Procházíme se mezi budovami Bear Centre, zkoumáme terén, sedáme na lavičku, rozhlížíme se.
A právě tam, na větvi blízko nás, zahlédneme lejska šedého. Malý, nenápadný, ale nádherný. Pozorujeme ho dlouho – leze do budky, vylétá ven, zase se vrací. Trpělivě čekáme na ten správný okamžik. A pak ho mám – perfektní póza na větvi. Fotka, která má duši. Mám radost. Nejde o to, že je to „jen lejsek“. Jde o to, že jsme tady – uprostřed lesa, v tichu, v přítomném okamžiku.
🕔 Do krytu
V 16:00 máme sraz. Všichni se scházíme v hlavní budově, abychom si dali něco k jídlu – pozdní oběd, spíš taková večeře. Za chvíli totiž vyrážíme do terénu a v krytu už nic nedostaneme. Jídlo je prosté, ale chutné. Každý se soustředí už na to, co nás čeká.
Kolem páté odcházíme – tiše, soustředěně. Jdeme po dřevěných chodníčcích mezi jezírky a porostem trávy. Voda se zrcadlí, světlo se odráží od vlhkých listů. Tajga. Skutečná, živá, a přesto tichá.
Kryt číslo 5. Je přísně zakázáno mluvit, bouchat, cokoliv rušit. Připravujeme si stativy, nasazujeme objektivy. A sotva se usadíme, ještě ani pořádně nedosednu – v 17:43 přichází první medvěd.
🐻 První návštěva
Objevuje se mezi stromy – mohutný, tichý, jako by věděl, že tu jsme, ale nebral nás vážně. Udělám pár snímků, dýchám zlehka. Je to rychlé setkání – než se naděju, je pryč. A kryt se znovu ponoří do ticha.
Večer plyne pomalu. Kolem osmé se v dálce objeví další medvěd – ale nakonec se otočí a mizí. Čekání je plné napětí a ticha, které má svou váhu.
V 21:00 přichází liška. Malá, hbité tělo, pátravý pohled. Opatrně si bere zbytky, co tu zůstaly po předchozích návštěvách. Krátce po ní se objeví další medvěd – probíhá kolem vody, přes skalku, a zase mizí.
A pak – dlouhé nic.
Sedíme v přítmí, díváme se do tmy, ve které se nic nehýbe. Je hodinu před půlnocí. V lese se nic neděje. I šelmy si potřebují odpočinout. Je šero, ISO už leze vysoko. Slunce zašlo, ale jen na chvíli. Kolem druhé ranní znovu vyjde. Naděje se přesouvá do nového dne.
🗓 7. června 2025
🌄 Mezi nocí a ránem
Ranní, nebo spíš noční čekání se začíná rozplývat. Je 2:30 a znenadání se vynoří liška. Proběhne kolem vody, ani se nezastaví – jen zahlédnu, jak skočí šipkou do trávy. Zřejmě něco ulovila. Další krátký, ale silný moment.
O necelé dvě hodiny později, ve 4:15, se mihne kolem krytu rosomák. Je rychlý, skoro jako duch. Stačím pořídit pár záběrů – štěstí přeje připraveným. Čekáme, jestli se zjeví hlavní hvězda – medvěd. Ale tentokrát nepřichází.
Mezi tím alespoň fotím kačenky, které plavou na jezírku před námi. Krátím si tak čas.
V sedm hodin ráno se balíme a vracíme zpět na základnu.
☕ Klid dne a příprava
Po návratu nás čeká snídaně, hygiena a chvilka odpočinku. Ale spánek přes den je těžko uchopitelný – po probdělé noci si tělo chce lehnout, ale mysl stále běží. Ve dvanáct jsem už zase vzhůru.
Dopíjím vodu, dobíjím baterky – v přístrojích i v sobě. Dělám si pořádek ve věcech, připravuju se na další výpravu. Večer nás čeká nový kryt – dnes to bude číslo 24, až vzadu, tam kde jsme včera fotili medvědy. Už samotná cesta k němu je zážitek – uvědomuju si, že ty stezky, po kterých jdeme, nejsou jen “cesty k focení”. Jsou to cesty přímo skrz teritorium medvědů.
🕔 Opět v krytu – a magie začíná
V 16:00 máme pozdní oběd a pak vyrážíme. Kryt 24. Usazujeme se, nasazujeme stativy a opět nastává ticho.
Najednou se v dálce mihne rosomák – je daleko a rychlý, tentokrát bez fotky. O chvíli později se objevuje liška. Krouží kolem, ale dopředu se neodváží. Přesto se daří pár záběrů i video. Krásný moment.
A pak přichází vrchol večera – rosomák znovu. Objevuje se zleva, obchází terén za jezerem, pak ho celý obejde a přímo před námi se ukazuje v celé své divoké kráse. Pózuje nám, zastavuje se, vypadá naprosto sebejistě. Mizí, ale brzy se znovu vrací. A ještě jednou. Třikrát během jednoho večera. Zřejmě ví, kde se dá najít něco dobrého. V jednom záběru ho mám s vyplazeným jazykem – jako by si přišel „přilepšit“. Nečekaný, ale naprosto skvělý bonus výpravy.
🌌 Ticho, světlo a král lesa
Večer se přehoupne do noci. Krátce zaprší, ale kolem deváté se vyjasní. Slunce svítí, teplota stoupá na příjemných 17 stupňů. Ideální podmínky. Je to druhá noc bez spánku, ale únava ustupuje stranou.
A pak… pak přichází to, co jsme čekali.
Medvěd. Objevuje se na druhé straně jezera, pomalu, beze spěchu. Zastavuje se, sbírá návnady a klidně pokračuje dál – až přímo před náš kryt.
Zastaví se asi osm metrů přede mnou. Vztyčí hlavu. Podívá se. V tu chvíli se zastavil čas. Cvakaní závěrky, dech zadržený, tep v uších.
Byl tam. Ne ve výběhu, ne na plakátu. Skutečný, živý, tichý. Pohyboval se s takovou jistotou, že bylo jasné – tady je doma on. Zůstal asi dvacet minut. Dost dlouho na to, aby se mi navždy zapsal do paměti.
✨ Noc, která zůstane
Je půlnoc. Venku je ticho. Takové to opravdové severské ticho, které se zarývá hluboko. Zážitek dnešního večera mi zůstane – i kdyby už žádný další nepřišel. Pohled do očí divočiny člověk nezažije často. Já ho teď mám – uložený v srdci i ve foťáku.
🗓 8. června 2025
🌫 Mlžné ráno a lesní ticho
Je nový den – nebo možná ještě dozvuk noci. Venku je klid. Nad jezerem se zvedá mlha, která vše zabalí do hebkého závoje. Ve 2:30 se v ní mihne rosomák. Jen na chvíli. Je šero, parametry fotoaparátu už nejsou příznivé. Ani na video to nestačí. Jen oči zachytí jeho rychlý pohyb a pak je zase ticho. Kolem půl třetí slunce začíná stoupat nad les. Obloha ho vítá jemnými červánky. Neozývá se nic – ticho je téměř hmatatelné. V tu chvíli to není o focení. Je to o přítomnosti.
Kolem čtvrté ráno světlo sílí. Po jezeře poletují racci, jejich křik rozbíjí jinak dokonalé ticho. Beru si foťák a dělám pár záběrů – je čas se znovu rozkoukat.
🦊 Liška, sojka a koliha
Za prvního ranního světla se z trávy tiše vynoří liška. Zastaví se jen na okamžik, zvažuje, kdo jsme a proč jsme tady. V pozadí se probouzí les. Mám štěstí – snímek je klidný a čistý. První dnešní úlovek.
V půl šesté si na větvi sedá sojka. Na rozdíl od ostatních ptáků, kteří zůstávají v ústraní, ona se ukazuje ve své plné kráse. Působí jako strážce lesa. Její typické modré pírko mezi větvemi finského jehličnanu působí jako záměrná ozdoba. Zachycuji ji na fotografii i videu.
Kousek dál se později objevuje koliha malá – kráčí pomalu mezi květy, s důstojným klidem, jako by přesně věděla, že sem patří. V tom otevřeném prostoru vlhké tajgy působí nenápadně, a přesto důležitě.
Přilétá na vzdálený strom i datel, zkouším ho vyfotit.
V sedm pozorování končí. Končí směna v krytu č. 24 a vracíme se zpět.
☕ Přestávka mezi nocemi
Po návratu nás čeká snídaně a krátký odpočinek. Hygiena, chvíle spánku – ale krátká. Probouzím se kolem poledne, zálohuju včerejší materiál. Jen videa zabírají přes 30 GB – krásné záběry, silné momenty. Odpoledne je klidné, sbírám síly. A pak přichází poslední noc naší výpravy.
📸 Kryt č. 20 – závěrečná scéna
Kolem čtvrté odpoledne máme oběd, potom si fasujeme svačinu a odcházíme do krytu č. 20. Opět jiné prostředí. Jiná světla, jiná kompozice.
V šest jsme usazeni. Rosomák se mihne mezi stromy, ale opět příliš rychlý a daleko. Zachycuji sojku – znovu se ukazuje a dává prostor pro několik povedených záběrů. Potom přichází delší období ticha. Jen racci se hádají o potravu, a tak natáčím, jak racek stříbrný soupeří s chechtavým.
Je 21:30. Pořád čekáme. A pak přichází ten správný zápis do dne.
🐻 Poslední výstup
Z ničeho nic se objevuje medvěd. Beze zvuku. Vybere návnady, obejde zleva jezero, zamíří k nám, a pak zase mizí v dálce.
V jeho stopách – jako stín – přichází liška. Pátrá, jestli po něm něco zbylo. Vracejí se na scénu, jako by to měli nacvičené. Jejich choreografie je plynulá a přirozená.
Je hodina před půlnocí. Obloha se zatáhne, světla ubývá. Fotit už téměř nejde. Ale zážitek dne je zapsaný. V paměti, v kameře, v srdci.
🗓 9. června 2025
🌌 Poslední ráno v krytu
Je pondělí, poslední den naší výpravy. Kolem třetí hodiny se konečně rozednilo natolik, že se dá fotit. A právě v tu chvíli se mezi stromy tiše objeví medvěd. Kráčí klidně, jde si svou cestou. Pořizuji pár záběrů na video – a pak ho sleduji, jak mizí v lese. Je to zvláštní – skoro jako rozloučení.
Celou noc je chladno. Mám na sobě dvě bundy, nohy zastrčené do spacáku. Sedím na židli a snažím se najít rovnováhu mezi pohodlím a připraveností. Venku je devět stupňů a kryt není nijak zateplený. Ale to všechno k tomu patří. Patří to k divočině.
Před pátou je stále klid. Jen racci poletují kolem a občas zakřičí – jejich přítomnost je jediným ruchem v jinak stojatém lese. K ránu se ještě jednou objeví medvěd. Pomalu přijde k jezeru, zastaví se, rozhlédne – a pak se bez zájmu otočí a odchází. Poslední záblesk divočiny.
Kromě něj se ukáže ještě pár kachen, racci, a vrána šedá – nic výjimečného, ale všechno to zapadá do mozaiky našich finských nocí.
V 7:00 se balíme a odcházíme z krytu. Končí to.
🧳 Balení, loučení a cesta z lesa
Po návratu na základnu nás čeká snídaně a poslední hygiena. Ještě se snažíme dospat tu probdělou noc, ale tělo už tuší, že je konec. Po poledni začíná balení – všechno musí zpět do kufru, každá baterie, každý kabel. Loučíme se s tímhle místem, které nám dalo tolik silných zážitků.
V 16:00 nasedáme do mikrobusu a vyrážíme na cestu do Kajaani. Čeká nás zhruba 120 kilometrů. Jedeme lesy – nekonečnými finskými lesy, jen občas se mezi stromy objeví malá vesnice nebo osamělý dům. Je to krajina, která si člověka nepodmaňuje výkřikem, ale tichem. A právě to ticho mi bude chybět.
✈️ Zpět do civilizace
Na letišti v Kajaani odbavujeme kufry, procházíme kontrolou a čekáme. Letadlo do Helsinek má zpoždění – klasika. Místo v 19:20 odlétáme až v 19:50, ale času máme dost. Do Prahy letíme až ráno.
Noc přečkáváme na letišti. Trochu spíme, trochu odpočíváme na sedačkách. Jsme unavení, ale spokojení. V hlavách se nám přehrávají scény z posledních dnů. Nikdo nemluví – každý si v sobě nese něco svého.
🗓 10. června 2025
✈️ Návrat domů
Je úterý, brzké ráno. Sedím na letišti v Helsinkách a čekám na připojení do Prahy. Je 5 hodin a kolem mě se pomalu začíná probouzet běžný letecký provoz. Let má odlet v 6:20 – tentokrát to vypadá, že všechno půjde podle plánu.
V 5:45 začíná boarding. Nasedám do letadla a těším se, že už brzy budu doma. Mám sedadlo 15A – u nouzového východu. A to má jednu velkou výhodu: mám před sebou spoustu místa na nohy. To jsem na žádném z předchozích letů nezažil. Malý detail, ale po probdělých nocích v krytu je to příjemný komfort.
Do Prahy přilétáme na čas. Kufry se objevují bez prodlení, a tak hned mířím na smluvený odvoz – dodávka mě bere z letiště zpět na parkoviště, kde na mě čeká moje auto. Překládám věci a vyrážím. Poslední etapa: tříhodinová jízda po známé D1 směrem domů.
🧭 Epilog
Začal jsem tuto výpravu s očekáváním, s napětím – a vracím se s hlubokým vnitřním klidem. Viděl jsem divoké medvědy, lišky, rosomáky… ale možná největší zážitek nebylo to, co jsem viděl, ale to, co jsem prožil.
Ticho lesa. Čekání v krytu. Přítomnost. Zůstává spousta snímků – ale také vzpomínky, které zůstanou i bez nich.
Tohle nebyla jen cesta do Finska. Byla to cesta do přírody, do ticha, k sobě. Tahle výprava do Finska pro mě nebyla jen o focení. Byla to cesta do ticha, k trpělivosti a možná i o kousek blíž k sobě samému.
Zůstávají stovky snímků, ale především vzpomínky, které čas nesmaže.
Děkuju přírodě, lidem, kteří mě doprovázeli, a vám, kdo právě čtete tento cestopis.
🎥 Video z výpravy do Finska
Chcete se podívat, jak vypadala naše cesta za medvědy a dalšími obyvateli severské divočiny?
Uvařte si kávu, pohodlně se usaďte a podívejte se na moje nové video na YouTube: