Pálavská cesta aneb návraty zedníčka skalního

do lomu na jižní Moravě.

.

Co je vlastně ta Pálava? 

Pálava… pro spoustu lidí je rekreační oblast plná vinic, slunce a letních večerů u vody. Pro fotografa je to ale úplně jiný svět. Je to hřeben bílých vápencových kopců, co se zvedají nad Novomlýnskými nádržemi, a přitom vypadají jako malé Alpy uprostřed Moravy. A hlavně: je to místo, kde příroda nikdy nespí. Rána tam voní jinak. Chlad od vody stoupá vzhůru, vítr se motá mezi skalami a první světlo dne se rozlívá přes vinice jako jemný filtr. Někde dole se ozývají husy, v rákosí se převaluje mlha a nad skalami krouží dravci, kteří začínají svůj den dřív než většina lidí stihne najít papuče. A v téhle krajině si jako malý přírodní poklad žije pták, který vypadá jako kreslený hrdina z příběhů pro děti.

Zedníček skalní – malý pták s velkým příběhem

Zedníček skalní (Tichodroma muraria) je zvláštní tvor. Jednak proto, že vypadá, jako by utekl z palety surrealistického malíře: šedá, nenápadná hřbetní část, ale když roztáhne křídla – bum. Červené, skoro motýlové vzory na křídlech, které doslova hoří proti skalám. To je moment, kdy se i zkušený fotograf zapomene a jen stojí s otevřenou pusou. A další důvod?

Zedníček je horal. Běžně žije vysoko v horách – Alpy, Karpaty, Pyreneje. A přesto na pár vybraných místech na Moravě sestoupí níž. Třeba do starého lomu na Pálavě. To je paradox, který miluju: pták, který patří do nadmořské výšky dvou tisíc metrů, se rozhodne přezimovat mezi našimi kopci, kde se turistům rosí brýle už při výšlapu na Děvín.

A právě tenhle zimní host je pro mě symbolem začátku roku 2026. Když zedníček přiletí, vím, že začíná období, kdy se krajina ztiší, ale fotografické možnosti narostou.

Jaké to je fotit zedníčka

Malý. Rychlý. Nepředvídatelný. A posedává si přesně tam, kam je nejhorší lézt — na kolmých skalách. Zedníček je mistr lezení. Po skalní stěně se pohybuje jako malý akrobat, žádné trhavé skoky, spíš elegantní přelety. A navíc: je tichý.

Pokud ho chceš najít, musíš se naučit dívat, ne poslouchat. Většinou ho prozradí pohyb — nebo když ti najednou něco „cvrnkne“ do oka, jak záblesk červené prolétne po kameni. Fotit ho je radost i prokletí zároveň. Jednu chvíli sedí úplně klidně na výčnělku, skoro pózuje. A pak se rozhodne, že by bylo fajn být na druhé straně stěny — během dvou sekund.

Na zedníčka se jde s trpělivostí.

A s dlouhým sklem.

Mobilový paradox na Pálavě

Další věc, která mě baví, jsou lidé, kteří projdou kolem mě, vidí dlouhé sklo, stativ, trpělivost na hranici zenového mnicha… a první reakce je:

„A co tam máte? Já si to vyfotím taky!“

Vytáhnou mobil, namíří ho na tu 40 metrů vzdálenou skálu, přiblíží to až se z mobilu kouří, a pak přichází ta věta, která mě nikdy neomrzí:

„Já tam ale nic nevidím…“ A já jen s úsměvem: „Já vím… Já taky ne, první hodinu.“

Pálava + zedníček = dokonalý začátek roku

Když jsem si psal plán na rok 2026, věděl jsem, že první kapitola bude právě o něm. O místě kousek od domu. O příběhu, který je blízko, a přitom má atmosféru divokých hor. Pálava je moje domácí základna.

A zedníček je takový malý posel zimy, který mi pokaždé připomene, že fotka není o destinacích, ale o očích. A že někdy člověk nemusí jezdit tisíce kilometrů, aby zažil velký příběh.

První pozorování – zedníček skalní

Poslední neděli na konci roku vyrážím na první výpravu. Je krátce po osmé ráno. Parkuji Dastyho pod známým kopcem a skládám výbavu: Canon R6 M2 s Tamronem 150–600 mm na stativ, do ruky Canon R10 s RF 100–400 mm. Je kolem nuly, balím se teple. A nesmí chybět termoska s čajem a pár perníčků.

Na místo přicházím pár minut před devátou. Skála přede mnou je tichá, šedá. Občas se uvolní kamínek a skutálí se dolů. Zedníček nikde. Čekám. Sleduju skálu. Popocházím, abych se zahřál. Nad hlavou mi přeletí luňák červený — zkouším ho vyfotit aspoň dokumentačně. Světlo je jemné, šikmé, ideální na podsvícení letovky.

Ale důvod mé výpravy zůstává skrytý.

Z deníku: Zvědavec

Přichází chodec. „A co tam fotíte?“ „Zedníčka.“ „A kdy tady bude? Já bych si ho taky vyfotil.“

Usměju se.

„To nikdo neví. Ale když sem budete chodit pravidelně a vydržíte tu klidně tři hodiny, možná ho uvidíte.“

Zarazí se.

„Tři hodiny? To jako fakt?“

Přikývnu. Za minutu je pryč.

A já zůstávám se skálou, ve které se pořád schovává můj červenokřídlý kamarád.

Ani po dvou hodinách se nic nemění. Jen na okamžik zahlédnu zrzavou veverku, jak přeběhne po skále. Sahám po foťáku… pozdě. Po dvou a půl hodinách balím. Skála zůstává tichá. Bez zedníčka. Nevadí. Příroda si žádá trpělivost. Za čtrnáct dní to zkusím znovu.

Vím, že ho uvidím. A že si ho přivezu domů — aspoň na kartě.

Někdy musíš jít na stejné místo několikrát. Někdy čekáš na okamžik, který přijde až za několik dnů. A někdy je cesta zajímavější než samotná fotka. Cesty za fotkou nejsou jen o tom, co vyfotíš – ale i o tom, co mineš, co tě překvapí, co tě naučí čekat.

Pozorování druhé – snad tam bude.

Je čtvrtek, nový rok už běží naplno a já znovu vyrážím na Pálavu. Cíl zůstává stejný – vyfotit zedníčka skalního. Parkuju jako minule pod kopcem. Je devět ráno a teploměr ukazuje −9 °C. Mám ale čaj v termosce a na sobě dost vrstev, abych vydržel.

Docházím na známé místo. Skála přede mnou je ozářená jemným světlem, ale nikde ani pírko. Stativ stavím na své místo, na něj R6 s Tamronem 150–600. Do ruky si beru R10 s RF 100–400. Co kdyby…

Pozoruju. Popocházím, abych se trochu zahřál. Občas přeletí kos, jinak nic. A pak — mihne se pohyb. Veverka! Beru R10, rychle ostřím, cvak… a pak konec. Baterie vypověděla službu. Typické. Měním ji, ale veverka je už dávno pryč. Při kontrole v hledáčku ale zjišťuju, že jeden záběr se povedl. Dokumentační, ale dobrý. Aspoň něco.

Další dvě hodiny už nepřinesou nic nového. Jen ticho, chlad a občasné kosí pípnutí z křoví. Teplota pořád kolem −7. Čaj v termosce dochází, prsty tuhnou. Když se i slunce začne ztrácet za skálu, vím, že dnes to zase nevyšlo. Zedníček nikde. Možná ještě nepřiletěl. Nebo se schovává.

Balím výbavu, vracím se k autu. Po cestě domů ale přichází malá kompenzace – na tyčce u silnice sedí káně. V pozadí Mikulov, auto na silnici, zlaté polední světlo. Zastavuju, rychle beru Ršestku a Tamču, a fotím. Stojí tam klidně, jako by čekala, až si ji vyfotím. Klik.

Tak končí druhý pokus. Zedníčka jsem zase neviděl. Ale možná i tahle cesta měla svůj smysl. Někdy je prostě potřeba vydržet. A věřit, že příště už bude sedět na kameni právě on – ten malý opeřený horolezec, kterého pořád nemůžu dostat před objektiv.

Návrat do minulosti

Zedníčka na této stěně nehledám poprvé. Už v loňském roce se mi ho podařilo zachytit – seděl klidně na kameni, slunce svítilo, křídla měl složená. A předloni? To byl odvážnější. Pamatuju si, jak 15. prosince 2024 poletoval podél stěny a předváděl barevná křídla v letu. Povedlo se mi ho tehdy zachytit právě v tom jediném momentu – křídla rozevřená, přilepený na kameni jako placka.

Pozorování třetí – zedníček asi letos nebude

Je polovina ledna, sobota ráno kolem deváté. Přemýšlím: mám tam jet? Co když už přiletěl? Nakonec si říkám – proč ne. Beru výbavu, termosku s čajem a přibaluju i jablko. Směr Pálava.

Teplota se drží lehce nad nulou, ale fouká ostrý vítr, snad osm metrů za sekundu. Po příchodu na místo rozbaluju stativ a na něj nasazuju R6 s Tamronem. Na popruhu mám připravený druhý set – R10 a RF 100–400. Jsem ve střehu.

Sníh už taje a terén je jedno velké čvachtání. Chodím sem a tam, prohlížím skály, hledám stopy pohybu. Ale zedníček nikde. Napadá mě: Je možné, že letos vůbec nepřiletěl? Že si vybral jinou lokalitu? Bohužel – možné to je. Už to skoro vzdávám, ale najednou – známá silueta. Moje oblíbená veverka!

Veverka z Pálavy

Když se zedníček neukázal, přišla ona – zrzavá, čiperná, zvědavá. A chvilku pózovala jako by věděla, že dnes jsem si zasloužil aspoň jeden snímek. Malý bonus v den, kdy se hlavní aktér nedostavil. Mám na popruhu připravenou R10, rychle zvedám k oku a… cvak, cvak. Tentokrát se povedla. A hlavně – baterka vydržela, na rozdíl od minule. Malá radost uprostřed čekání. Po chvíli pozování zmizela do pukliny ve skále.

Po chvíli do lomu dorazila rodinka – rodiče a dvě malé děti. Dáváme se do řeči, vysvětluju, na co čekám, a ukazuju jim na mobilu fotky z loňska. Jsou nadšení, chvíli si povídáme, a pak odcházejí. Já taky. Po hodině a půl zedníček zase nikde.

Závěr? Letos to asi neklapne. Možná to ještě jednou zkusím v únoru, ale už se začínám rozhlížet po jiných lokalitách. Milý zedníčku, díky za minulý rok – snad zase někdy příště. Třeba za rok.

Návraty zedníčka skalního – návraty, které se letos nekonaly.