Život na Nesytu – pořád se tam něco děje
Celý rok se na rybníku Nesyt odehrává něco, co na první pohled nemusí být vidět. Místo se neustále proměňuje – od ticha a klidu zimy přes jarní hluk, pohyb a hlasité volání života až po letní plnost a podzimní loučení. Vzduch tu voní vodou a rákosím, hladina je jednou zrcadlem, jindy neklidnou plochou plnou pohybu. A člověk si brzy uvědomí, že Nesyt nikdy není stejný.
Na jaře se tu schází ptáci z různých koutů Evropy, zakládají rodiny, soupeří o teritorium a partnera. Léto přináší zdánlivý klid – ale jen pro toho, kdo se dívá zběžně. V rákosí se skrývá život, mláďata dospívají, některé druhy přilétají, jiné už se chystají k odletu. Podzim je časem tahů, mlh a ticha, kdy světlo měkne a myšlenky zpomalují. A zima? Ta ukáže, že ani v mrazu a ledu rybník nezmlkne. Jen mluví tišeji.
Nesyt není jen obyčejný rybník. Je to největší rybník na Moravě, rozkládající se mezi Lednicí a Sedlecem, součást pálavské krajiny a biosférické rezervace UNESCO. Vznikl už ve středověku a jeho dnešní podoba je výsledkem staleté spolupráce – a někdy i střetu – přírody a člověka. Slouží rybničnímu hospodářství, ale zároveň je domovem a zastávkou pro stovky druhů ptáků.
Leží na významné migrační trase. Někteří ptáci se sem vracejí každý rok, jiní tu jen na chvíli odpočívají při dlouhé cestě. Přilétají, hnízdí, bojují o prostor, vyvádějí mladé a znovu mizí. A právě tahle neustálá proměna dělá z Nesytu místo, kam má smysl se vracet znovu a znovu.
Rybník je součástí historické rybniční soustavy vzniklé už v 15. století. Čtyři propojené rybníky – Nesyt, Hlohovec, Prostřední a Mlýnský – tvoří území o rozloze přes 550 hektarů. Patří k nejvýznamnějším ornitologickým lokalitám ve střední Evropě. Od roku 1953 je oblast chráněna jako národní přírodní rezervace a zároveň je mokřadem mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy.
Na jaře a na podzim tu bylo zaznamenáno přes devadesát druhů hnízdících i migrujících ptáků – od běžných kachen a hus až po vzácné hosty, jako je volavka bílá, polák velký nebo orlovec říční. Ale čísla nejsou to hlavní. Důležité je, že Nesyt žije. A že i ve dnech, kdy se zdá, že se „nic neděje“, se toho děje víc, než si člověk dokáže všimnout na první pohled.
Nesyt v zimě – návštěva v rákosí
Je leden. Začátek roku. Dnešní ráno začalo jako obvykle. Balím batoh s fotovýbavou, do termosky liju čerstvý čaj a přibaluju i dva poctivé kusy mramorové bábovky od manželky. Venku je -9 °C a vyrážím s Dastym směr Sedlec a rybník Nesyt. Cíl je jasný: dnes to bude slanisko u Sedlece.
Na kraji parkuju auto, na záda házím batoh a ještě přidávám stativ Benro. Cesta vede kolem ohrady s buvoly. Jeden z nich mě sleduje s takovým výrazem, že bych si ho klidně mohl najmout jako kontrolora techniky. Pokračuju dál do rákosí. V sobotu tu kolegové fotili Sýkořice vousaté. To si nemůžu nechat ujít.
Dorážím na kraj zamrzlého rybníka. Tady jsem ještě nikdy nebyl. Dřevěná lávka z fošen vede směrem do rákosí. Díky ledu ale nemusím po ní, chodím vedle. Opatrně, led neznám. Jdu asi 100 metrů kolem lávky do rákosí a hledám ty vousaté potvůrky. Vytahuju stativ, nasazuju Ršestku a Tamron a začínám sledovat, co se kolem děje.
Zatím nic. Tak pochoduju sem a tam, abych se trochu zahřál. Po půl hodině přeletí první ptáček. Že by? Sleduju dění, ale stativ mi dnes spíš překáží. Ptáčci jsou příliš rychlí. Balím ho zpět do batohu a beru Ršestku do ruky. A hned první akce: sýkora modřinka. Nastavení: 600 mm, 1/1000, f/6.3, ISO auto. Mačkám spoušť. Mám ji! A pak další tři záběry. Asi čtyři modřinky poletují kolem, sedají na rákosí, krmí se semínky. Ne vždy to jde vyfotit. Často mizí v husté vegetaci, autofokus se nechytá.
A pak přichází to, proč jsem dnes přišel. Sýkořice vousatá. Ten nádherný ptáček, který se fotí tak těžko. Sedá na rákos nedaleko ode mě. Zaměřuju, fotím. Mám ho. Krásné záběry, je rozkročen mezí dvěma stébly a dívá se přímo na mě. Pak se posouvá o pár metrů dál, fotím z jiného úhlu, zezadu, jak se krmí. Nádhera. To se dneska povedlo.
Ještě pár snímků modřinky, která se tam taky objevila a končím. Termoska je prázdná, bábovka snězená. Jdu zpět k autu. Už můžu jet domů, pro dnešek splněno.
Byl to skvělý den. Příroda, mrazivý klid a vousatý ptáček na kartě. Co víc si přát?
Jarní probouzení – druhá návštěva Nesytu
Začíná jaro. Ještě není astronomické, ale je tady. Na kalendář nečeká. Jedu se podívat na Nesyt. Je to moje nejoblíbenější místo na jižní Moravě na focení. Minule jsem tu byl ještě v zimě, když byla voda částečně zamrzlá a fotil jsem sýkořice vousaté.
Dnes jedu na svou oblíbenou část na jižní straně rybníku. Je tam malá zátoka, kde se často shromažďuje spousta ptáků, nejen vodních. Jenže letos byla dlouhá zima a na vodě je zatím života méně, než bych čekal. Zastavuji na okraji lokality a dál pokračuji pěšky s výbavou na zádech. Zacházím až dozadu pod keře. Samozřejmě, jakmile přicházím, celé osazenstvo se zvedne z vody a rozletí se pryč. Usazuji se a maskuji se maskovací sítí. Vím, že je potřeba jen počkat. Ptáci se většinou během dvaceti až třiceti minut vrátí. A opravdu.
Jako první to zkouší racek. Přilétá a sedá na vodu. Po chvíli se přidávají další ptáci a hladina začíná znovu ožívat. Postupně přilétají kachny různých druhů. Když se později dívám na fotografie, poznávám mezi nimi například Lžičák pestrý, Čírka obecná a samozřejmě také Kachna divoká.
Na vodě se dokonce na chvíli vytvoří malé hejno lžičáků. Je jich přes deset. Plují po hladině, občas se mezi nimi někdo rozjede a jiný se snaží přistát mezi ostatními. Některé přistávací manévry jsou docela komické – křídla roztažená, nohy natažené dopředu a poslední skluz po vodě.
Moje R6 II s objektivem Tamron 150–600 má najednou dost práce. Vždy přiletí pár kachen, chvíli posedí na vodě a pak se mezi sebou začnou hašteřit. Je vidět, že jaro je ve vzduchu. Samci se předvádějí a bojují o přízeň samiček. Některé páry jen tiše plují po hladině. Samec následuje samici a drží se těsně za ní.
V povzdálí sedí na trámu nad vodou Kormorán velký a suší si peří. Černé siluety stojí proti světlému rákosí a občas jen pohnou hlavou.
Sedím tam asi hodinu a pozoruji hladinu. Občas udělám pár záběrů. Jenže začíná zesilovat vítr. A to je nepříjemné, hlavně pro mou maskovací síť. Ta se začne třepotat a maskování už není ideální. Balím tedy věci a jedu se podívat ještě na druhou stranu rybníku, kde je pozorovatelna.
Zaparkuji poblíž a znovu beru batoh na záda. Na místě je větší klid. Je tu lavička a krytí, takže vítr sem tolik nefouká.
Na hladině je spousta hus – jsou to Husy velké. Štěbetají mezi sebou a občas mezi nimi vznikají malé potyčky. Po vodě plují také Potápky roháč. Většinou po dvou – samec a samice. Je zajímavé je pozorovat. Samec se samici předvádí, nafukuje peří kolem hlavy a snaží se na ni zapůsobit. Na chvíli se oba ptáci vzpřímí na vodě, postaví se proti sobě a předvádějí své jarní námluvy. Vypadají trochu jako malá divadelní scéna na hladině.
Po chvíli kolem přelétá Volavka bílá. Velká bílá silueta pomalu přelétne nad vodou. Stačím ji zachytit v letu – dlouhé nohy natažené dozadu, široká křídla roztažená nad hladinou. Nakonec přistane na malém ostrůvku v rákosí a zmizí mezi suchými stvoly.
Vítr ale stále sílí. Dnes už toho mám dost. Balím věci a vracím se k autu.