Cesty za fotkou - Úvod
aneb
Zápisky z mých toulek přírodou
Moje cesta k fotografii – ani jsem nevěděl, že už začala.
Když jsem před pár lety začal fotit přírodu, myslel jsem si, že fotím jen momenty. Až postupem času mi došlo, že vlastně fotím příběhy.
Dlouho jsem to neuměl pojmenovat. Ale už tehdy — když jsem stavěl svůj web — jsem tam napsal větu:
„Každý kout světa má svůj příběh.“
Napsal jsem ji intuitivně, bez plánu, bez ambicí. Prostě to ze mě vypadlo. A dnes vidím, že to byl první tichý krok k tomu, co dělám teď.
- Tehdy jsem jen fotil.
- Pak jsem začal vyprávět o tom, jak ty fotky vznikají.
- A teď se otevírá další kapitola: příběhy cest, lidí, zvířat, krajin… i mě samotného.
Jako by to všechno ve mně už bylo. Jen to chtělo čas, aby se to poskládalo.
Dnes už nefotím jen svět kolem sebe. Fotím to, jak ho prožívám. A učím se to vyprávět tak, aby byl každý čtenář na chvíli se mnou — u vody, v mlze, na cestě, v tichu lesa.
Moje cesta fotografa tím vlastně teprve začíná. A s projektem Cesty za fotkou 2026 začíná i cesta vypravěče.
Kdo jsem?
Jmenuji se Tonda a jsem člověk, který si vzal foťák jako životní kompas. Už několik let mě vede – někdy jen pár kilometrů od domu, jindy stovky kilometrů daleko. Nezáleží na tom, jestli stojím u Dyje, na břehu Nesytu, v mlze na Pálavě nebo ve vinohradě na Dunajovských kopcích. Vždycky jde o jedno: o ten okamžik, kdy to cvakne. Doslova i obrazně.
Fotím přírodu. Ale vlastně… fotím příběhy.
Každý pták, každé světlo, každý východ slunce má svůj vlastní příběh. A já jsem jen ten, kdo poslouchá.
Rok 2026 bude trochu jiný.
Rozhodl jsem se všechny své výpravy — ty malé i velké — sledovat, zapisovat, fotit a nakonec spojit do jednoho celku. Tak vzniká projekt Cesty za fotkou.
Cesta nezačíná ve Slovinsku, ani v Maďarsku. Začíná doma v České republice.
U Dyje, kde se po ránu od vody zvedá jemná pára. Na Nesytu, kde se v zimě ukáže něco jiného pokaždé, když si člověk myslí, že už to zná. Na Pálavě, kde i obyčejný vrabec umí vypadat jako operní zpěvák, když správně sedí na větvi. A na Dunajovských kopcích, kde první květnové dny přichází s bzukotem vlh pestrých.
A pak teprve přijdou ty velké cesty, které mám v plánu:
- jaro – podzim – rybníky a mokřiny u nás – Josefovské louky, Řežabinecké tůně, Zbudovská blata, Bohdanečské rybníky a pod.
- začátek léta – Slovinsko a Ptujské jezero
- konec léta a podzim – podzimní tahy ptáků
- … a mezi tím průběžné malé výpravy
Každou chvíli jeden příběh.
Každá cesta jedna kapitola.
A na konci roku — kniha.
Kniha o tom, že cestovat za fotkou neznamená letět tisíce kilometrů. Stačí vyjít před dveře. A mít oči otevřené.
Rok 2026 začíná zvláštně. Ne sněhem, ne novoročním předsevzetím… ale pocitem, že tohle bude rok mých cest. Ne takových těch dovolených „s all inclusive“ a slunečníkem. Myslím cesty, kde člověk někdy vstává brzy ráno, mrzne mu kolikrát nos, ale oči má dokořán – protože někde na skále sedí zedníček skalní a čeká, až ho najdu.
A přesně tak to má být.
Mám Karčího (věrný parťák – karavan), mám Dastyho (auto, které už ví, že se mnou nezažije klidný víkend) a mám chuť zase brodit se botami v blátě, stát v rákosí, čekat u vod a poznávat nová místa. A hlavně – vyprávět o tom.
Jsem fanoušek značky Canon, takže na většinu cest vyrážím s tím, co mi sedí do ruky už roky.
Hlavní sestava je Canon R6 Mark II – tělo, kterému věřím. K němu skla podle nálady a situace: universální RF 24-105 mm na krajinky a atmosféru a Canon RF 600 f11, když jde o ptáky a wildlife. A mám ještě RF 45 f 1.2 – super sklo do města. Jako druhé tělo vozím Canon R7. Je lehký, rychlý a s Tamron 18-300 mm dává krásný dosah.
Co si budu brát s sebou za výbavu, se bude během roku měnit podle toho, kde zrovna jsem. V každé kapitole to doplním – vždy jen to, co jsem měl v ruce a co mi pomohlo zachytit daný příběh.
Tenhle rok bude nejen o fotkách, ale taky o lidech, cestách, vůních, ranních světlech, nečekaných setkáních a chvílích, které stojí za to si zapsat, než zmizí.
První kapitola začne hned doma – na Pálavě. Přiletí zedníček skalní, malý nenápadný pták, ale pro mě symbol toho, že cesta za fotkou nemusí začínat stovky kilometrů daleko. Stačí kousek od domu.
Každá cesta je jiná. Každá má jiný příběh. A všechny dohromady tvoří mozaiku mého roku.
Tu mozaiku chci letos poskládat. Pro sebe. A možná i pro ty, co se rádi vydají na chvíli se mnou – alespoň na stránkách téhle knihy.
A už teď je jasné, že rok 2026 bude nabitý – nejen fotkami, ale hlavně příběhy. A to je věc, kterou žádná kniha úplně nepřenese. Kniha je nádherný vedlejší produkt, ale zážitky v terénu… to je benzín v nádrži.
Fotoaparát je jen klíč.
Když ho vezmete do ruky, začnou se otevírat dveře — do přírody, do světla, do příběhů.
A ještě jedna věc…
Nečekejte atlas ptáků. Čekejte příběhy, zážitky, světlo, chladné ráno, mokré boty, Karčího na cestách, Dastyho v kopcích… a fotografa, který nevyráží jen ven, ale i dovnitř.