Už samotný nástup do finské divočiny měl v sobě něco z výpravy do neznáma. Klid, jen zpěv ptáků, kolem hluboké lesy a močály… a my jsme kráčeli po úzkých dřevěných chodníčcích tiše směrem ke krytům. Nic jiného tu nevede – a mimo cestičky by to byla jistá smrt v mokřinách.
První večer jsme zamířili ke krytu číslo 5. Všechno bylo nové, oči plné očekávání. Jen jsme vešli, stihli připravit techniku… a sotva jsme dovřeli dveře, na druhé straně jezírka se z nenadání objevil medvěd. Bez zaváhání. Jako by čekal. Byl tam nejpozději pět minut po nás – nebo už nás sledoval, když jsme přicházeli?
A nebylo to naposledy. Druhý den jsme šli hlouběji do oblasti – do krytu 24. A kudy vedla naše cesta? Přesně místy, kde jsme včera fotili medvěda. Tam, kde jsme se plížili tiše, se teď hnal rosomák. A o chvíli později se ve stínu mihla liška.
Ta představa se mi pořád vrací:
když my jsme šli do krytu… oni už byli za námi?
🧭 Na mapě Bear Centre najdete místa přesně označená – podívejte se, kudy jsme šli. A zkuste si představit ten pocit, když víte, že se po stejných cestičkách procházejí ti, které sem jedete fotit…