Je sobota po obědě. Slunce pálí, rtuť teploměru ukazuje 32 °C a vzduch se tetelí horkem. Přemítám, zda má vůbec smysl vyrážet – vždyť v takovém parnu by se snad i ryby schovaly do stínu.
Ale touha po fotce vítězí. Už jsem dlouho nebyl na Nesytu, a tak je rozhodnuto – pojedu tam, na své oblíbené místo ze strany od valtické silnice. Sedám do auta a po dvaceti minutách zastavuji na kraji polní cesty.
Balím výbavu. Do malého batohu dávám pití, náhradní baterii a přidávám trojnožku na sezení – stát celé odpoledne v tomhle horku by byla pošetilost. Na sebe oblékám vrchní díl maskáče, hejkal, který se už nejednou osvědčil.
Ještě než dojdu k místu, které dobře znám, vyplaším hejno hus. S rachotem křídel mizí nad hladinou – škoda, mohly být zajímavým úlovkem. Usazuji se na židličce, připravuji svou R6 Mark II se Sigmou 50–500 mm a beru do ruky i malý dalekohled, pro případ, že se něco ukáže dál.
Hodinky ukazují 14:27. Před sebou mám klidnou vodu, zrcadlo odrážející letní oblohu. „Vydržím tu hodinu,“ říkám si, „příroda vždycky něco pošle.“
A opravdu – po pár minutách přilétá volavka bílá. V majestátní pomalosti kráčí podél rákosí. Zvedám fotoaparát, čekám na ten okamžik a stisknu spoušť. První série záběrů je na světě.
Za chvíli se na scéně objevuje čejka chocholatá. Usedá na kraj vody, asi čtyřicet metrů ode mě. Daleko pro dokonalý snímek, ale i tak se snažím zachytit její ladnou siluetu.
Pak přilétá ona – pisila čáponohá. Usedá sotva deset metrů ode mě, ale její štíhlé tělo ukrývá rákos. Čekám, až se objeví v celé kráse. Konečně vykročí na volnou hladinu. Voda jí sahá jen po klouby, slunce jí kreslí odraz a do ticha zaznívá její typické „štěkání“. Klik – a mám snímky, které mi připomínají, proč stojí za to čekat.
Volavka bílá se znovu stává středem mé pozornosti. Něco zahlédla, sklonila hlavu k hladině – a pak blesk! Zobák se vynořuje s rybou, která se marně svíjí. Fotím, než zmizí v jejím hrdle. Tenhle okamžik je čisté zlato – úlovek roku.
Z dálky slyším šplouchání. Zpočátku jen nenápadné, pak silnější. Přemýšlím, zda to nejsou kapři nebo labutě. Volavka mezitím odlétá, křídla jí kreslí stíny na vodní hladinu.
A pak se tajemství šplouchání odhalí – ve vodě poskakuje srneček. Brodí se s elegancí, kterou by mu mohl závidět nejeden plavec. Vystupuje na břeh, míří přímo ke mně. Srdce mi zrychlí – neví o mně, hejkal dělá svou práci.
Prochází jen deset metrů ode mě. Pak mě zaregistruje. Zastaví se, dlouze se na mě podívá – a v příští vteřině mizí zpět do vody, cákání se vzdaluje.
Dívám se na hodinky. 15:15. Všechno se odehrálo v necelých pětačtyřiceti minutách. Tolik příběhů, tolik okamžiků v tak krátkém čase. Balím věci a s úsměvem odcházím k autu.
Tohle odpoledne mi zůstane v paměti – nejen kvůli fotkám, ale i kvůli pocitu, že příroda občas odmění ty, kteří si udělají čas, posadí se a tiše čekají.