Cesty s karavanem: První výjezd s fotoaparátem

Se svým novým karavanem jsem se vydal na první zkušební výpravu. Dlouho jsem přemýšlel, kam vyrazit, a nakonec padla volba na místo, které jsem měl v hledáčku už dlouho – ptačí park Kosteliska.

Pár slov o Kostelisku: Ptačí park Kosteliska se nachází v nivě říčky Kyjovky (také známé jako Stupava), severně od Jarohněvického rybníka, v katastru města Dubňany a částečně území obce Hovorany.

Je to nově vznikající ptačí park (od roku 2020), vytvořený Českou společností ornitologickou. Území zahrnuje mozaiku nejrůznějších biotopů — mokřady, rákosiny, tůně, vlhké louky, lesíky i suchá písčitá stanoviště. 

Park vzniká cíleným managementem přírody — například pastvou koz, ovcí, koní a zejména uherského stepního skotu, který pomáhá likvidovat invazní rostliny (např. zlatobýl) a umožňuje návrat původních druhů rostlin a vývoj biodiverzity v krajině.

Jde o unikátní lokalitu, kde se člověk opravdu cítí jako v jiném světě. Mělké tůně, mokřady a lužní lesy tvoří ráj pro ptactvo i další zvířata. Kosteliska jsou známá nejen jako významná hnízdiště, ale také jako tahová zastávka pro množství vodních a bahenních ptáků. V létě tu uvidíte čápy, volavky i ledňáčky, na podzim hejna hus, kachen a racků. A když máte štěstí, zahlédnete i srnčí, vydry nebo nutrii. Celá oblast je chráněna a člověk tu najde klid, který jinde mizí.

 

Protože se v rezervaci nesmí kempovat, zvolil jsem jako základnu kemp Josef. Tam jsem rozložil svůj karavan a odtud vyrážel na výpravy. Vzdálenost do ptačího parku je asi 6,5 km – na mapě to vypadalo jako ideální trasa pro moji elektrickou koloběžku. Jenže realita byla jiná: část cesty je sice pěkná cyklostezka, ale většinou to byly písčité polní cesty, kde se s koloběžkou nedalo jet. Asi půlku cesty jsem ji tlačil a závěr vedl travnatou pěšinou mezi stromy. Ale když se tam člověk konečně vyškrábe, otevře se před ním fotografický ráj.

Na kraji planiny stojí dřevěná pozorovatelna s výhledem na celou rezervaci. V pátek večer jsem tam vyrazil jen nalehko – malý batůžek s pitím a náhradní baterkou, přes rameno Canon R6 Mark II s objektivem RF 100–400. Měl to být jen průzkum, ale když jsem kolem půl šesté dorazil, otevřela se přede mnou hladina plná života. Ptáci, vodní hmyz, a dokonce i nutrie. Seděl jsem tam do devatenácti hodin, fotil a pozoroval. Do kempu jsem se vracel plný dojmů a s kartou plnou snímků.

Závěr dne byl jasný – zítra vstávám brzy, beru veškerou výbavu a vyrážím znovu.

Ráno jsem si vzal dvě těla: R6 se Sigmou 50–500 na video a k tomu variabilní ND filtr, R10 s RF 100–400 na focení. Na posedu jsem rozložil stativ s videohlavou, kam jsem usadil R6, a R10 jsem měl hned vedle sebe na lavici připravenou na rychlé akce. Už od sedmé ranní začala pohoda v ptačím ráji – pozorování, focení, natáčení. Do desáté hodiny jsem seděl v dokonalém klidu, poslouchal přírodu a užíval si, že tohle všechno se mi splnilo.

Tady vám ukážu fotogalerii z mého focení.

V pátek věčer.

Takto vypadá Kosteliska v celé své kráse – mělčiny plné bahňáků, mezi nimiž se majestátně procházejí volavky bílé. Krajina, kde to pořád žije, a kde člověk hned pochopí, že sem se prostě musí vracet.

Pozoroval jsem, jak se volavky neustále přesunují – chvíli stojí, pak se ladně rozběhnou po mělčině a vzápětí už se vznesou do vzduchu. Jeden přelet střídá druhý, křídla šumí nad hladinou a celé to působí jako živý balet. Voda jim pod nohama jen tiše přihlíží a zrcadlí jejich pohyb.

Volavky mají svůj svět a svoje tempo. Jedna se prochází vodou jako baletka na špičkách, další dvě stojí bok po boku, skoro jako dva hlídači u vchodu do království rákosin. A nakonec ta třetí ukazuje, jak se létá nízko a s grácií – křídla široce roztažená, odraz v hladině dokonalý. Tři různé momenty, ale všechny s jedním poselstvím: klid, elegance a volavčí noblesa.

Tahle trojice krásně ukazuje, jak je volavka šedá i volavka bílá mistrem proměny – chvíli stojí jako socha, sleduje vodu a trpělivě čeká, pak udělá pár kroků ladně jako baletka na špičkách, a nakonec se s naprostou samozřejmostí zvedne k letu. Každý pohyb má svůj rytmus, klid a eleganci, a když se k tomu přidá jejich dokonalý odraz ve vodě, působí to skoro jako choreografie, kterou by nezkazil ani mistr taneční školy.

A na závěr přišlo to, co jsem vůbec nečekal – na větvičku usedl ledňáček. Malý drahokam večera, jehož barvy září i v posledním světle dne. Seděl klidně, jako by věděl, že je hvězdou scény, a já jen tiše obdivoval ten kontrast mezi obyčejnou větví s lišejníkem a touhle pohádkovou postavičkou. Po všech těch volavkách a čápovitých elegánech to byla krásná tečka za dnem – okamžik, kdy se člověk cítí odměněn za trpělivost.

A pak přišlo velké finále – blesk modrého drahokamu nad hladinou. Ledňáček střemhlav skočil, voda vystříkla, a když se vynořil, v zobáku už pevně svíral rybku. Všechno se odehrálo během vteřiny, ale pro mě to byl okamžik, kdy se zastavil čas. Příroda předvedla svoji akční scénu – žádný Hollywood, jen ryzí elegance lovce.

Páteční Kostelisko patřilo volavkám a jejich neustálému pohybu – chvíli stály nehnutě, pak se rozlétly nad hladinou, aby za pár minut zase zapózovaly v klidném odrazu vody. Do toho se motali další opeřenci, kteří scénu pěkně oživovali. A když už se zdálo, že se den přehoupne jen do klidného večerního světla, přiletěl král rybníků – ledňáček. Nejprve se posadil na suchou větev a nechal se obdivovat v celé své barevné kráse, a nakonec předvedl i perfektní ukázku rybářského umění. To byla tečka, jakou si člověk ani nemohl přát.

Sobota začala poklidně – ranní světlo vykreslilo rybník do zlatavých tónů a volavky se pustily do své ranní „toaletní rutiny“. Jedna se elegantně čančá na jedné noze, druhá právě startuje do dne s roztaženými křídly a třetí se soustředěně loudá mělčinou jako ostřílený rybář. Mezi nimi si to bezstarostně plují kachny a do toho černá vlaštovka vody – vodouš či pisík – připomíná, že tady má každý své místo. Ranní divadlo, které se neopakuje dvakrát stejně.

Tyhle tři fotky krásně dokládají sobotní dopolední klid u vody – zatímco jedna volavka bílá trpělivě pročesává mělčiny a druhá šedá stojí nehnutě jako socha, třetí si razí cestu vegetací a hledá kořist. Bylo zajímavé sledovat, jak si každá z nich volí trochu jinou taktiku, ale všechny spojuje stejný cíl – najít něco dobrého k snědku.

No tak tohle překvapení už stojí za to! 😊

Ranní klid na hladině a do toho se mezi volavkami a kachnami objeví srnčí rodinka, jakoby tam patřila odjakživa. Ty odlesky ve vodě tomu dávají až malířskou atmosféru – jako kdyby se příroda rozhodla uspořádat společné setkání všech obyvatel rybníka. Volavky pozorují, kachny si plavou a srnci si to kráčí mělkou vodou – prostě scéna, kterou člověk zažije jednou za čas a má pocit, že sedí v první řadě na představení, které se hraje jen pro něj.

Na těchto fotkách je krásně vidět, jak se šly „předvádět“ – dlouhý krk jako modelky na molu, elegantní krok, dokonalé zrcadlení na hladině. Ten kontrast šedých volavek a jejich odrazu ve vodě je opravdu silný, až geometricky čistý – člověk by skoro zapomněl, že to není pózování, ale lov.

A když už jsem si myslel, že mě Kosteliska ničím nepřekvapí, volavky se zvedly do vzduchu. Rozpětí křídel, hra světla na perutích a ostrý pohled lovce – tohle je okamžik, kdy čas zastaví dech i závěrku.

Ke konci pozorování to ledňáčci krásně zpestřili – jejich tyrkysová a oranžová barva mezi větvemi úplně září. Na fotkách působí, jako kdyby pózovali jen pro tebe – střídají klacky, hlídají si okolí a přitom čekají na správný okamžik k lovu. Tyhle momenty jsou vždycky takové malé fotografické jackpoty.

Působí to, jako kdyby tam fakt probíhala lekce lovu:

– „Hele, synku, takhle si stoupni, takhle se díváš po rybce a pak střemhlav dolů.“

– A mlaďoch: „Jo tati, ale ještě se bojím namočit účes…“ 😅

Sobota byla jako představení na otevřené scéně. Nejprve klidné ladění volavek – šedých i bílých – které trpělivě pročesávaly hladinu a předváděly různé postoje, od ladného baletu až po komické zamyšlení s krkem do esíčka. Do toho přišlo překvapení – srnci, kteří si vykračovali vodou jako by šli po mole, a kolem nich volavky jen koukaly, co se to děje. A na závěr přiletěli ledňáčci – jako malí akrobaté, kteří vnesli do hry barvu, jiskru a mladickou energii. A ta scéna se starým a mladým byla už jen třešnička – fakt to působilo jako školení „jak se stát mistrem rybolovu“.

Celý víkend byl ukázkou toho, proč má smysl sedět hodiny venku s foťákem a čekat. V pátek klidné rozehřátí a první momenty, v sobotu pak velká show – všechno se sešlo: světlo, zvířata i nálada. Byla to galerie živé přírody – od majestátních volavek, přes překvapivé srnce až po barevné blesky ledňáčků. Prostě víkend, kdy člověk zapomene na čas a jen sleduje, jak příroda sama skládá ty nejhezčí obrazy.

Napsat komentář