Letní Nesyt je plný života – ale někdy ti místo klidu připraví nečekané momenty. Tohle je jeden z nich.
Některé výpravy si člověk naplánuje do posledního detailu. Jindy se prostě ráno podívá z okna a řekne si: Dnes by to mohlo stát za to.
Právě takový byl dnešní den.
Po osmé hodině zastavuji na obvyklém místě u Nesytu. Obloha je zatažená a slunce se zatím nemá k tomu, aby se prodralo skrz mraky. Mně to ale vůbec nevadí. Naopak. Měkké světlo bez ostrých stínů bývá pro fotografování přírody často příjemnější než jasné letní slunce.
Batoh na záda, stativ do ruky a pomalu přicházím k rybníku, ve kterém je vody ještě méně než obvykle. V hlavě nemám žádný seznam druhů, které bych chtěl vidět. Vlastně ani nevím, co mě dnes čeká. A právě to mám na podobných výpravách nejraději.
Tentokrát jsem si našel místo dál od břehu, ukryté v rákosí, přehodil přes sebe hejkala, natáhl krycí síť a usadil se. Když člověk sedí dostatečně dlouho bez pohybu, začne být součástí okolního světa. A přesně na to jsem spoléhal.
Prvních několik minut se nedělo vůbec nic.
Jen lehký vítr občas rozvlnil hladinu a v rákosí se ozývali ptáci, které jsem ani neviděl. Měl jsem čas si v klidu připravit fotoaparát a zároveň vyzkoušet nové nastavení korekce expozice. Ještě včera jsem nad tím dlouho přemýšlel a dnes nastal ten správný okamžik ověřit si, jak se bude chovat přímo v terénu.
Pak se na hladině objevila první dlouhá růžová noha.
Za ní druhá.
A během okamžiku přede mnou stála pisila čáponohá.
Vždycky mě fascinovalo, jak elegantně se pohybuje. Jako by po vodě ani nechodila. Pomalé kroky, dlouhé nohy a neustálé hledání potravy pod hladinou.
Najednou zvedla hlavu, otevřela zobák a ozvalo se hlasité volání.
Kdybych ji neviděl, asi bych se otočil za nějakým malým psem. Ten zvuk totiž připomínal spíš štěkání než ptačí hlas.
V tu chvíli mě napadlo, že dnešní výprava už vlastně dostala svůj název.
Jenže tím všechno teprve začínalo.
Pisily pomalu popocházely po mělčině, občas přeletěly o pár metrů dál a neustále se navzájem ozývaly. Přicházeli další návštěvníci. Nejdříve vodouš bahenní. Za chvíli další. Mezi nimi se objevil i vodouš kropenatý. Oba druhy se střídaly téměř před očima a chvílemi jsem si musel dávat pozor, abych je od sebe správně odlišil. Když člověk vidí oba druhy během několika minut vedle sebe, začne si mnohem víc všímat rozdílů, které by jinak snadno přehlédl.
Jeden z ptáků mi pořád nešel z hlavy. Nejdřív jsem byl přesvědčený, že to pisila není. Nakonec jsem si nechal určení ověřit a ukázalo se, že jde opravdu o mladou pisilu čáponohou. I po letech focení člověk občas narazí na něco, co ho překvapí – a právě to mě na pozorování přírody baví.
O něco dál pobíhali kulíci říční. Jeden se schovával mezi krátkými zbytky rákosí, jiný pobíhali po okrajích vody a lovili ve vodě drobný hmyz.
Jedna čejka chocholatá stála mezi zbytky rákosí, druhá se procházela po břehu.
Čas pomalu ubíhal.
A pak se stalo něco, co mám na maskovaném fotografování nejraději.
Ptáci mě přestali řešit.
Najednou se přede mnou objevil konipas. Nepřiletěl na větev ani na kámen. Prostě přišel až ke mně. Zastavil se jen několik metrů od mého úkrytu a chvíli si mě zvědavě prohlížel. Neviděl fotografa. Viděl jen podivnou hromadu trávy, která už dlouho seděla na stejném místě.
Po něm přišli další.
Pisily.
Vodouši.
Jako by mě přijali mezi sebe.
V takových chvílích člověk téměř zapomene fotografovat. Jen sedí, pozoruje a nechává přírodu dělat to, co umí nejlépe.
Když jsem se po několika hodinách zvedal, na kartě bylo přes pět set fotografií. Doma jsem je postupně probíral jednu po druhé.
Z původních 517 záběrů nakonec zůstalo jen 36.
Další povedené dopoledne u vody a pozorování života v přírodě. Člověk si při takových chvílích uvědomí, že není potřeba pořád někam spěchat. Stačí se na chvíli zastavit, sednout si a jen pozorovat. Příroda si svůj příběh napíše sama. Fotograf pak už jen čeká na okamžik, kdy zmáčkne spoušť.