Ledňáček říční je pro fotografa něco jako svatý grál. Malý pták, který se ukrývá v křovinách a rákosí, a když už se ukáže, proletí většinou jen jako modrý blesk. Jeho zářivě modrá a oranžová barva z něj dělá skutečný klenot našich řek. Vyfotit ho znamená mít trpělivost – hodně trpělivosti.
Příprava a místo
Vím, kde má své oblíbené klády nad řekou. Na nedělní odpoledne jsem si řekl: „Dneska to zkusím.“ Už jsem ho tam několikrát zahlédl, a dokonce i fotil, ale pokaždé je to jiný příběh.
Do auta balím Canon R6 Mark II, Tamron 150–600 mm, stativ s gimbalem, trojnožku pro vlastní pohodlí a dalekohled, abych měl přehled o dění kolem.
Čekání
Když dorazím, vítají mě kačeny divoké a v dálce lovící potápky malé. Usazuji se na kraj řeky, rozkládám techniku a nastavuji foťák. Pak přichází hodina ticha. Jen já, voda, vítr a zvuky přírody.
Najednou zahlédnu známý pohyb – ledňáček usedl na svou kládu. Jenže než zvednu foťák, je pryč. Usměju se: „Dobře, vím, že se vrátíš. Chce to jen počkat.“
Okamžik setkání
Po půlhodině to přichází. Rychlý pohyb nad vodou a záblesk modré. Ledňáček přisedá na kládu přímo přede mnou.
Srdce se mi rozbuší – čekání nebylo marné. Sedí na kmeni jako model a otáčí se ze všech stran. Jako by věděl, že tu jsem kvůli němu. Rychle, ale tiše cvakám sérii záběrů:
•ohnisko 600 mm,
•clona f/8,
•čas 1/1250 s,
•ISO auto.
Fotím a přitom se kochám tím malým divem přírody.
Fotografie
Lednáček říční.
Vidíš mě, už jsem tady.
Mám tam pro ni skočit?
Pozor odlétám!
Tak dobře, ještě jednou si mě cvakni.
Tak čau, já padám.
Závěr
Fotit ledňáčka není jen o samotném snímku. Je to o celé cestě – čekání, pozorování, o tom, že si člověk dokáže vyčistit hlavu a zklidnit se. A pak přijde ten okamžik, kdy se všechno spojí a odmění vás barevným pokladem.
Ledňáček říční není exotický pták z obrázkové knížky – žije i u nás, stačí vědět kde a mít dost trpělivosti.
Vyfotit ho je vždycky malým vítězstvím – nad vlastní pohodlností, nad čekáním i nad šancí, že třeba dnes nepřiletí. Ale když přiletí, víte, že stálo za to vydržet.