Jak jsem začal tisk mých fotek doma

Poslední týdny mi to vrtalo hlavou, že nejlepší fotka není ta na displeji. Ta skutečná — ta, která má váhu — je až ta na papíře. A to jsem si definitivně uvědomil na workshopu „Jak perfektně připravit fotku k tisku“ na FotoŠkoda Festu. Do té doby jsem fotky upravoval a prohlížel na monitoru a říkal si „jo, to je dobré“. Ale až když jsem poprvé vytiskl fotku na kvalitní papír, tak jsem pochopil:

👉 Tisk odhalí pravdu.

O tom, jak opravdu fotím. O tom, jak pracuju se světlem. A o tom, jak moc jsem si doposud nechával něco uniknout. Z workshopu mi v hlavě zůstalo pár zásadních věcí:

– monitor a tiskárna vidí svět jinak,

– bez ICC profilu se nedá mluvit o přesnosti,

– každý papír má svůj charakter,

– soft proofing je zázrak,

– a fotka vytištěná v ruce má úplně jinou hodnotu než na displeji.

A tak jsem si řekl: „Dost bylo čekání. Jdu tisknout doma.“

A zrodilo se Tonda Print Studio.

1. Jak jsem si vybíral tiskárnu a papíry

Když jsem pochopil, že „monitor není fotka“, bylo rozhodnuto: chci mít kontrolu nad celým procesem – od RAWu až po fyzickou fotografii. Jenže hned jsem narazil na věčnou otázku:

Jakou tiskárnu? A na jaký papír? Není to levná zábava, tak jsem to vzal po svém – pragmaticky: Co jsem potřeboval:

• tisk do A3+, aby šla fotka vytáhnout do pořádného formátu

• slušnou podporu ICC profilů

• kvalitu výstupu, která mi nebude rvát oči

• dostupné cartridge, které mě nezruinují už druhý týden

Po delším zvažování padla volba na Canon PIXMA iX6850. Je to taková „pracovní Toyota“ mezi tiskárnami – žádný Rolls-Royce, ale spolehlivý stroj, který umí přesně to, co potřebuju.

První tisky?

Řeknu ti to takhle – kdybys viděl moje oči, jak se rozzářily, pochopil bys, že člověk se dokáže znovu zamilovat i v šestašedesátce (pozor, nedávejte to číst mojí manželce).

Testoval jsem různé papíry  – ale jakmile jsem zkusil Fomei Pearl 265, bylo rozhodnuto. Ten papír má přesně tu kombinaci:

• jemné struktury,

• polomatového povrchu,

• hezkého kontrastu bez přepáleného lesku.

A hlavně – co fotka, to malý obraz.

A víš co? Ten okamžik, kdy jsem poprvé držel vlastní fotku na vlastním papíře… to byl moment, kdy jsem si řekl: Jo, tohle je ono.

A to mě nakoplo k dalšímu kroku.

2. O světle, které všechno rozhoduje

Ještě jedna věc mě na kurzu ve Fotoškodě praštila do očí — a upřímně, vůbec jsem nad tím předtím nepřemýšlel.

Osvětlení místnosti.

Tiskneš fotku, ladíš barvy na monitoru, pak ji vytáhneš z tiskárny… a ono to prostě nevypadá stejně? No jasně že ne — pokud máš doma „žlutou lampičku z IKEA za stovku“. Skutečná barva fotky je vidět až na denním světle a nebo pod světlem, které má CRI 95+ (index věrnosti barev). Méně kvalitní světlo dělá fotku teplejší, studenější, šedší… ale hlavně: klame oči. A tak jsem udělal věc, o které jsem dřív netušil, že ji budu někdy řešit:

👉 Vyměnil jsem žárovku.

Za takovou, která má CRI >95. A najednou všechno sedí: tóny, pleťovka, zelená tráva, peří ptáků i barva oblohy. A hlavně — fotka na papíře vypadá stejně jako na monitoru. Tohle je úplně základní kámen domácího tisku, na který tě nikdo nepřipraví… dokud si to nevyzkoušíš.

3. A pak přišel nápad: „Zkusím si vytisknout vlastní kalendář.“

Ten moment byl zásadní. Říkám si:

„Tondo, když už máš tiskárnu, ICC profily, papíry… proč to neposunout dál?“ A tak vznikl první ručně tištěný kalendář – kalendář, který jsem měl celý pod kontrolou:

• já jsem odšumoval RAWy,

• já jsem ladil barvy,

• já jsem zvolil papír,

• já jsem určoval ořez,

• já jsem tiskl, sušil, děroval, svazoval…

A najednou jsem si říkal: „Tonda Print Studio™ – to zní skoro až profesionálně.“ Fotolaby jsou fajn, ale doma máš to, co oni nikdy nemají: absolutní kontrolu.

A výsledek? Ani nechci říct „lepší“ – spíš osobnější.

A když mi první člověk napsal, že chce jeden kalendář koupit… no, to ti asi nemusím popisovat, jak jsem si připadal. Ručně tištěný kalendář má ještě jednu věc — hřeje. A teď nemyslím tiskárnu.

4. A kam to celé vede

Tisk kalendářů dopadl parádně. A zatímco jsem lisoval hřbet a montoval háčky, uvědomil jsem si, že mě to táhne ještě dál. Letos jsem vydal už třetí knihu, tentokrát o focení medvědů ve Finsku, přes fotolab. A příští rok?

👉 Napíšu a doma vytisknu knihu Cesty za fotkou.

Celý rok 2026 budu sbírat zážitky, fotky a příběhy z mých malých i velkých výprav. A na konci listopadu si tu knihu udělám úplně celou — od prvního písmena až po finální vytištěný list. Protože co je víc? Fotka na papíře. Příběh, který zůstane. A kus roku, který se dá vzít do ruky.

A už teď se na to těším jak malý kluk. Celý rok vám na mém webu budu dávat k přečtení jednotlivé kapitoly z knihy a v listopadu ji dám celou dohromady. To je moje srdcovka roku 2026. Protože fotka, kterou můžu vzít do ruky, je víc než pixel na displeji. Je to příběh. A já se těším, až vám těch 12 měsíců příběhů ukážu.

Tento příspěvek má jeden komentář

Napsat komentář