Blog

Je půlka ledna. Neděle po obědě. Venku to vypadá líp, než se dalo čekat – mrazivý vzduch, ale slunce dává naději. V hlavě mi klíčí známá myšlenka: „A co kdybych někam vyrazil?“ Ne dlouho na to už balím věci. Volba padla na Stolovou horu – náhorní plošinu malé Pálavy, jeden z těch krajinných stolků, co lákají nejen na výhledy, ale i na klid mezi suchými trávami a skalami. Dnes to nebude o zedníčkovi, ale o tom, co přinese cesta sama.

Brejle dolů, čočky nasadit

Focení v zimě má svoje zákony. Třeba ten, že brýle okamžitě zamlžíš – tak jako pokaždé, když vytáhneš foťák a zhluboka si vydechneš. Proto si doma nasazuju kontaktní čočky. Věc, která mi dává při focení větší svobodu. Člověk pak nemusí lovit zaostřený svět přes mlžné sklo.

Chtěl jsem jít nalehko – jen R6 II a otestovat pár záběrů se svou novou pětatřicítkou… vlastně pětačtyřicítkou. Ale slunce svítilo, vítr ševelil a příroda šeptala: „Pojď, mám ti co ukázat.“ Tak jsem do batohu přihodil i DJI Osmo Action 4.

Mikulov za zády, bláto pod nohama

Přes Mikulov přijíždím k jižnímu svahu Pálavy, parkuji u kraje silnice. Na záda dávám malý batoh s náhradní baterií, čajem v termosce a jablkem. A taky RF 100–400 – co kdyby nějaký opeřenec. Na popruhu R6 II s RF 45 mm f/1.2, na ruce poutko s připnutou DJkou. Vyrážím do kopce po rozblácené cestě – sníh sice leží jen místy, ale taje a cesta je měkká, kluzká. Nespěchám. Cestou zastavuji, dělám pár záběrů a krátkých videí. Chci z výpravy vytvořit i video.

Cesta je… no, leden. Ale je nad nulou a taje to. Takže bláto. Roztátý sníh tvoří na každém kroku tu rozšlapanou plastelínu, která zní pod nohama jako “žbluňk”. Ale co, vzduch je čistý, vítr mírný a světlo hraje. A já jdu. Foťák na krku, DJI na poutku. Fotím. Natáčím. Zastavuju se. Dýchám.

Lavičky, lom a svah

Míjím starý Geografický lom, takové skryté místo pod svahem. Sem tam zajímavý keř, suchá květenství, skály vápence trčící ze svahu. Ršestka se 45tkou funguje. Pomalu jdu po cestičce směrem nahoru.

Půlka kopce, celý výdech

Věděl jsem, že tu bude. Ta lavička, co tu čeká na každého, kdo se vydá nahoru. Dřevěná, jednoduchá. Tady se nesedí kvůli únavě, ale kvůli pohledu zpět. Když si sedneš, zjistíš, kolik už máš za sebou. A co můžeš vidět. Když na ni dosedám, dávám si pár loků čaje z termosky a mám nádherný výhled na Mikulov, pod kopcem se třpytí ve světle slunce. To jsou ty malé chvíle, kvůli kterým člověk vyleze ven i v lednu.  Kvůli takovému výhledu se vyplatí absolvovat cestu za fotkou, cesta tě odmění. Někdy nefotíš jen krajinou, ale i tím, co se stalo po cestě – tou zastávkou, tím dechem, tím zabahněným schodem, tím, jak se ti v batohu zakutálelo jablko. A pak ti to krajina vrátí: výhledem, světlem, tichem.

Potkávám pár dalších turistů – někteří jdou nahoru, jiní už sestupují. Můj další cíl – druhá lavička skoro pod vrcholem kopce, další zasloužený odpočinek. Ze spodu mě dohání pár, dáváme se na chvíli do řeči. Společně pokračujeme ke středu náhorní plošiny. Tráva je suchá, místy zbytky sněhu a ledovky. Na vršku to dost klouže.

Náhorní klid a výhledy

A pak už jsem tam – na náhorní plošině. Krajina se otevře. Suchá tráva, zbytky sněhu, zubaté slunce nad hlavou. Nohy kloužou, ale já jdu dál, kolem hrany plošiny. Pohledy na Bavory, Pernou a Dolní Dunajovice, nádherné výhledy.

Jdu dál a otevírá se krásný výhled – na kopce velké Pálavy i vodní hladinu Nových Mlýnů. Fotím, točím, hledám zajímavé linie. Přicházím skoro až k Sirotčímu hrádku – symbolu této části Pálavy. V dálce za ním vystupuje Děvín (550 m n. m.) a zřícenina hradu Děvičky nad Pavlovem. Kompozice jako stvořená pro 45 mm.

DJka točí, R6 dělá snímky. Hledám detaily. Keře, větve, linie krajiny. A pak Sirotčí hrádek. Silueta v popředí, v pozadí Děvín a Děvičky. Dva bratři z jiného století. Na pár záběrů ideální kompozice.

Skála, na ní zřícenina, v dálce vysílač a pod tím vším krajina, co vypadá jako vystřižená z mapy dětských dobrodružství.

Tahle 45ka umí nejen kreslit – ona vypráví.

Cesta zpět a klouzavé finále

Po asi 10 minutách se vracím zpět. Jdu jinou cestou po plošině. Přicházím k nejvyššímu bodu malé Pálavy. Kruhová betonová skruž a uprostřed kámen s křížkem. Přicházím zase k horní lavičce. Cesta dolů vypadá jednoduše. Není. Klouže to víc než nahoru. Bahno dělá z každého kroku malou loterii. Ale člověk si na Pálavě zvykne – že nic tu není zadarmo. U druhé lavičky v polovině kopce si odpočinu, hledám v batohu jablko a taky si dávám trochu čaje pro zahřátí. Zastavuju se ještě na pár místech, zkouším RF 45 mm na skále – bokeh jako sen. V rukou krásné sklo, v hlavě nápady.

Jako by ta skála říkala:

„Neboj, já tu jsem. Stojím tu stovky let a budu tu i zítra. Hlídám tu krajinu, lidi, vinice, i tvou cestu.“

Postupně scházím ze svahu po travinách, až dojdu na spodní zablácenou cestičku uprostřed keřů. Vycházím u vinohradu. Nad vinohradem se třepetá na místě poštolka. Vyhlíží nějakou potravu. Djkou to zachycuji. K autu už to mám kousek.

A nakonec? Unavený ale spokojený.

Když dojdu k autu, jsem zablácený, trochu unavený… a šťastný. Byl to výlet bez velkého očekávání, ale s malými radostmi na každém kroku. A bude z toho video. A budou fotky. A hlavně – bude vzpomínka.