Je začátek dubna, jaro už se naplno rozjíždí a sobotní ráno přímo láká vyrazit ven. Balím batoh, beru výbavu a vyrážím směrem k Nesytu, na jedno z míst, kam se rád vracím – zátoku na jeho jižní straně. Auto nechávám na kraji a ještě než si nasadím batoh, beru do ruky R6 II se šestistovkou. Zbytek věcí házím na záda a pomalu se přesouvám ke křoví, odkud mám dobrý výhled na hladinu. Rozbaluji krycí síť, sedám si na trojnožku a jen pozoruji.
Hladina je klidná. Všechno působí pomalu a tiše. Přesně ten moment, kdy člověk ví, že stačí vydržet.
Po chvíli se na vodě objevují první husice liščí. Přilétají nenápadně, sedají na hladinu a na první pohled se nic zvláštního neděje. Jenže pak si všimnu, že dvě samice se začínají přibližovat k jednomu samci.
Napětí roste a během pár vteřin je jasné, o co jde. Dvě samice se do sebe pouštějí, voda kolem nich jen stříká a celé to působí překvapivě energicky. Souboj ale netrvá dlouho. Jedna z nich ustupuje a odplouvá pryč, kde se přidává k jinému samci.
Zajímavé je, že to celé z povzdálí sleduje čejka chocholatá. Jen si tak popochází po břehu naproti přes vodu a působí, jako by byla úplně mimo to dění. Ve skutečnosti je ale u všeho.
Mezitím přistává samec na hladině a situace se ještě na chvíli znovu vyostří. Voda znovu stříká, ptáci se přetlačují, ale pak se to celé najednou uklidní. Samec zůstává na vodě a jen v klidu čeká, co se bude dít dál. A právě v tu chvíli přichází to, kvůli čemu ten souboj vlastně byl.
Samec a samice se spojí. Krátký, přirozený moment, který trvá jen chvíli, ale dává celé scéně smysl.
Po všem je najednou klid. Samec působí spokojeně, samice se na chvíli zvedne a zamává křídly, jako by ze sebe shazovala poslední zbytky napětí. Pak se oba pomalu přesouvají ke břehu, kde zůstávají stát a odpočívat. Celá ta situace, která ještě před chvílí působila tak divoce, je najednou úplně klidná.
Když už to vypadá, že se nic dalšího dít nebude, všimnu si pohybu v dálce. Z hladiny se zvedají labutě. Sáhnu po foťáku a v tu chvíli tak nějak tuším, že poletí mým směrem.
A opravdu.
Za pár vteřin jsou nade mnou. Letí nízko, přímo přes mou pozici a najednou to nepůsobí jako ptáci. Vypadá to, jako by nade mnou letělo velké nákladní letadlo. To rozpětí křídel a ta masa ve vzduchu je něco, co člověk z fotek úplně nepochopí.
Jak rychle se objevily, tak mizí. A voda se znovu zaplňuje životem. Na hladinu přilétá čírka obecná – samice. Sedá na vodu a za chvíli se přidává další. Postupně jich přilétá víc a víc, až se z toho stává malé hejno. Některé zůstávají u břehu, jiné se vydávají dál na otevřenou hladinu. Je to klidný, nenápadný pohyb, který ale dává celé scéně další rozměr.
A pak přichází další zlom.
Nad vodou se objevuje hejno racků. Krouží nad hladinou, sledují ji a čekají na správný moment. Najednou je ve vzduchu pohyb, energie a úplně jiná dynamika.
Jeden z nich zpomalí a zůstane viset těsně nad hladinou. Soustředěně ji sleduje. Pak se najednou zlomí a vrhá se přímo dolů.
Krátký okamžik, šplouchnutí… a je zpět. Vynoří se s malou rybkou v zobáku. Na nic nečeká, zabere křídly a mizí pryč, aby si ji někde v klidu vychutnal.
Po tomhle vzruchu se všechno zase postupně uklidňuje. Hladina se ztiší a vrací se známý klid.
A právě v tu chvíli si všimnu něčeho, co bych jinak snadno přehlédl. Kousek ode mě se usadily bekasiny otavní.
Nejsou jen dvě. Když se zadívám pořádně, vidím, že je jich malé hejno – celkem čtyři. Dokonale splývají s okolím, mezi starými travinami jsou skoro neviditelné. Pomalu popocházejí přede mnou, zobákem prohledávají mělkou vodu a hledají něco k snědku. Klidná, soustředěná činnost, která působí úplně jinak než předchozí chaos s racky.
Jedna z nich se na okamžik zvedne a lehce zamává křídly. Krátký, nenápadný moment, který ale krásně uzavírá celou scénu.
Od začátku focení uběhly skoro tři hodiny. V duchu se loučím s bekasinami i s ostatními tvory na hladině, balím vybavení, dávám batoh na záda a pomalu se vracím k autu.
Vydávám se k domovu.
Epilog
Když přijíždím do vesnice, míjím malou vodu na kraji. Jen tak se podívám z okna auta… a něco mě zarazí. Zastavuji, beru foťák a jdu blíž. Na hladině si klidně plavou dvě slípky zelenonohé. Překvapení. Tak blízko od vesnice bych je vůbec nečekal. Vždy jsem měl za to, že dávají přednost klidnějším místům dál od lidí.
Ale očividně si žijí po svém.Stojím tam, chvíli je pozoruji a dochází mi jedna věc – příroda není někde daleko. Je všude kolem nás. Jen se u ní člověk musí na chvíli zastavit.
