Poslední dobou nad tím přemýšlím čím dál častěji.
Všechno začalo úplně nevinně. Poslouchal jsem rozhovor Honzy a Kamila o fotografování svateb. Řešili otázku, jestli může jeden člověk současně fotografovat i natáčet video. U svatby je odpověď jednoduchá. Buď jste fotograf, nebo kameraman. Ve chvíli, kdy nevěsta hází kytici nebo si novomanželé dávají první polibek, ten okamžik se už nebude opakovat. Nelze být na dvou místech zároveň a dělat dvě věci současně.
Poslouchal jsem jejich diskusi a najednou mi došlo, že přesně stejný problém řeším pokaždé, když vyrážím k Dyji nebo na Nesyt. Jen je to mnohem méně nápadné.
Přijedu autem na lokalitu.
Otevřu kufr.
A začíná první rozhodování dne.
Dlouho jsem si myslel, že rozhodnutí přijde ve chvíli, kdy se objeví ledňáček. Jenže jsem zjistil, že je to mnohem dřív. Přijde už u otevřeného kufru auta. Tam si totiž sestavím výbavu na celé focení. Jakmile vyrazím po břehu řeky, není cesty zpět. A když se pak objeví neopakovatelný okamžik, už se nerozhoduji mezi fotografií a videem. To rozhodnutí jsem udělal o hodinu dřív u auta.
Dnes půjdu fotit? Nebo točit video?
Možná si říkáte, že dnešní fotoaparáty přece umí obojí. To je pravda. Jenže pokud chcete dělat obě věci opravdu dobře, brzy zjistíte, že je to složitější.
Na focení potřebuji jinou sestavu než na video.
Na video musím mít ND filtr, mikrofon, jiné nastavení fotoaparátu a často i jiný objektiv. Na fotografování zase potřebuji být připravený okamžitě reagovat.
A všechno si na kilometrovou procházku kolem řeky prostě nevezmu.
Včera jsem šel hlavně vyzkoušet nový fotoaparát Canon R7 s objektivem RF 600 mm.
Video jsem vůbec neplánoval. A právě proto se stalo něco typického. Na moji oblíbenou větev přiletěl ledňáček. Sedl si. Rozhlížel se po hladině. Pár minut tam jen klidně posedával a nechal se fotografovat.
Odnesl jsem si jedny z nejhezčích fotografií ledňáčka, jaké se mi zatím podařilo udělat.
Jenže když jsem večer seděl doma u počítače, napadla mě jiná myšlenka.
Co kdybych dnes vyrazil jako videotvůrce?
Možná bych neměl ani jednu fotografii. Ale mohl jsem mít nádherné záběry ledňáčka na videu. Krátký film nebo Reels na Instagram, který by zachytil nejen jeho barvy, ale i pohyb, rozhlížení, atmosféru tichého rána a zvuky přírody.
A právě tady jsem si uvědomil jednu věc. Nejde o techniku. Nejde ani o to, jestli je lepší fotoaparát nebo kamera.
Jde o rozhodnutí.
V okamžiku, kdy přijde neopakovatelná situace, si musím vybrat.
- Chci být fotograf?
- Nebo videomaker?
Obojím současně být nedokážu.
Někdo může namítnout, že příroda přece nikam neuteče. Jenže to není pravda. Labuť tam možná bude i zítra. Volavku nejspíš potkám znovu.
Ale ledňáček?
Na stejné místo chodím celé léto a letos jsem ho tam viděl poprvé. A stejně rychle, jako přiletěl, zase zmizel.
Takových okamžiků příroda mnoho nenabízí.
Možná právě proto dnes už nepřemýšlím nad tím, jaký fotoaparát je lepší. Přemýšlím nad tím, co vlastně chci ten den vytvořit. Jestli příběh vyprávěný fotografiemi. Nebo příběh vyprávěný videem.
Obojí je krásné. Obojí má své kouzlo.
Jen se musím rozhodnout ještě dřív, než zavřu kufr auta a vykročím po stezce kolem řeky. A možná právě v tom spočívá dnešní fotografie.
Ne v tom, co všechno technika dokáže. Ale v tom, že i přes všechny možnosti si člověk stejně musí vybrat.