Páteční průzkum
Na některé fotografické výpravy se člověk těší kvůli tomu, co by mohl vidět. Na jiné jede s jasným cílem – vrátit si chuť do focení. Přesně proto jsem se po návratu ze Slovinska vydal na víkend do Dubňan. Tentokrát to ale nebylo jen o fotografování. Byl to také první ostrý test několika novinek v Kárčím. Nová markýza, nový plynový vařič a osvědčená sestava s Deltou a ledničkou. Ještě doma jsem všechno připravil, nachladil potraviny, nabil baterie a ráno už jen vyrazil. Po příjezdu do kempu bylo během chvíle hotovo. Kárčí stál na svém místě, markýza poskytovala příjemný stín a za několik minut už na novém vařiči voněla první káva. Přesně takhle jsem si představoval pohodové zázemí pro víkend věnovaný fotografování.
Jenže příroda má vždycky poslední slovo.
Když místo ptáků přijdou koně
Odpoledne jsem zamířil nejprve k nové lesní pozorovatelně. Cesta byla krátká a místo vypadalo velmi slibně. Seděl jsem, čekal a poslouchal les. Jenže kromě dvou koní pasoucích se ve vedlejší ohradě se neukázal jediný opeřený návštěvník.
Koně ke mně přiběhli téměř okamžitě. Nejspíš čekali, že jim přinesu něco dobrého. Když zjistili, že mám místo pamlsků jen fotoaparát, chvíli mě zvědavě pozorovali a pak se zase v klidu vrátili na pastvu.
Nechtěl jsem se ale vracet do kempu s pocitem, že jsem to vzdal příliš brzy. Vydal jsem se proto k druhé pozorovatelně, kterou znám už z loňského roku. Cesta byla podstatně náročnější. Úzké pěšiny, místy křoví a nakonec dlouhé čekání na posedu ukrytém za rákosím.
Tady už byl obraz úplně jiný.
Život na rybníce rozhodně nechyběl. Po vodě se pohybovaly volavky, husy i množství bahňáků. Jenže většina z nich zůstávala daleko od břehu. Člověk je mohl dlouhé minuty pozorovat dalekohledem nebo očima, ale fotografovat se téměř nedali. Pohled na celou plochu rybníka ukazoval, jak pestrý život se tu odehrává. Na břehu odpočívala hejna hus, mezi nimi postávaly volavky popelavé i stříbřité. Mělčiny ovládaly především desítky čejek chocholatých, mezi nimiž se pohybovalo jen několik bahňáků. Celá scéna působila klidně, jako by každý druh přesně věděl, kam patří. Přesto se trpělivost nakonec vyplatila. Několik bahňáků se postupně přiblížilo až na vzdálenost kolem patnácti metrů a já si odvezl alespoň několik snímků, se kterými jsem byl spokojený.
Kolem proplavala kachna divoká se čtyřmi mláďaty a na starý pařez přiletěl vodouš bahenní. Chvíli odpočíval, rozhlížel se po okolí a jako malý strážce mokřadu hlídal své území. Stačilo několik vteřin a obyčejný dřevěný sloup se proměnil v ptačí rozhlednu. O něco později se kachna divoká se čtyřmi mláďaty znovu objevila na otevřené hladině. Mladí neúnavně sbírali potravu a poslušně se drželi v blízkosti matky. Nakonec se celá rodinka ztratila v bezpečí rákosí. Pro mě tím skončila jedna z mnoha malých scén, které dělají letní mokřad tak živým.
Právě v takových chvílích si člověk uvědomí, že wildlife fotografie není jen o technice nebo dlouhém objektivu. Je hlavně o trpělivosti. Někdy čekáte dvě hodiny a nevyfotíte nic. Jindy se během několika minut odehraje všechno.
Když jsem se večer vracel zpět ke Kárčímu, hlavou mi běžela jediná otázka. Má smysl se sem vrátit ještě za ranního svítání? Nebo budou na rybníce zase stejní ptáci jako dnes odpoledne? Odpověď jsem nechal na sobotním ránu.
Ráno plné očekávání a ticho na první pozorovatelně
Sobota začala stejně jako většina mých fotografických rán. Krátká snídaně u Kárčího, kontrola techniky a ještě pohled na displej Delty. Slunce už začínalo dobíjet baterii a nic nebránilo vyrazit.
První kroky vedly na pozorovatelnu pro lesní ptáky. Včera jsem tam nechal trochu krmení a doufal, že se přes noc něco změní. Jenže příroda měla tentokrát jiné plány. Krmení zůstalo téměř nedotčené a kolem bylo nezvyklé ticho. Půl hodiny čekání nepřineslo jediného opeřeného návštěvníka, a tak bylo jasné, že dnešní ráno se bude odehrávat jinde.
Vydal jsem se proto na druhou pozorovatelnu u mělkých lagun. Tam už byl život úplně jiný. Druhý den ráno nabídl pohled na celé ptačí společenství rybníka. Vedle sebe odpočívaly volavky popelavé i stříbřité, mezi nimi se pohybovaly pisily čáponohé a několik vodoušů. V pozadí bahnité břehy obsadily desítky čejek chocholatých. Každý druh využíval stejný prostor trochu jiným způsobem, ale dohromady vytvářely obraz živého mokřadu. Většina ptáků však zůstávala daleko, přibližně sto metrů ode mě, takže jsem si více užíval samotné pozorování než fotografování.
Ráno se postupně střídaly drobné scény, které člověk snadno přehlédne, pokud se soustředí jen na velké druhy.
Několik vodoušů se postupně přiblížilo až na patnáct nebo dvacet metrů, takže vzniklo několik fotografií, na kterých už bylo možné rozeznat i drobné určovací znaky jednotlivých druhů.
Mezi bahňáky se objevili také mladí konipasi bílí. Pobíhali po mělké vodě a s obdivuhodnou rychlostí sbírali drobný hmyz z hladiny i z bahna.
Volavky. Na první pohled vypadají stejně – obě jsou bílé. Při bližším pohledu je ale rozdíl zřejmý. Menší volavka stříbřitá má černý zobák a v době hnízdění i dlouhá ozdobná pera na hlavě. Naproti tomu volavka bílá je výrazně větší a její žlutý zobák ji spolehlivě odlišuje už z větší vzdálenosti.
Největší radost mi nakonec udělala volavka stříbřitá. Na první pohled vypadala jako obyčejná bílá volavka, ale při bližším pohledu bylo krásně vidět její dlouhé ozdobné pero vybíhající ze zátylku – detail, který jsem v terénu téměř nevnímal, ale na fotografii krásně vynikl.
Jenže stejně jako v přírodě přicházejí příjemná překvapení, přicházejí i okamžiky, které člověk neovlivní. Na protějším břehu se objevili pracovníci s travní sekačkou a začali vysekávat rákosí. Hluk motoru se rozlehl po celé laguně a během několika vteřin bylo po klidu. Pisily, vodouši, husy i volavky vzlétly a zmizely. Dvě hodiny tichého pozorování ukončil jediný zvuk motorové sekačky.
Přesto jsem z Kosteliska neodjížděl zklamaný. Nešlo o den plný blízkých portrétů ani fotografických rekordů. Byl to den pozorování. Den, kdy jsem si znovu uvědomil, že příroda si vždy určuje vlastní pravidla. A právě proto se na podobná místa člověk rád vrací – nikdy totiž neví, co ho bude čekat příště.
Poslední ráno v kempu
Ráno mě probudil déšť nad kempem, bubnoval do střechy karavanu. Místo fotoaparátu jsem tentokrát vzal do ruky hrnek s kávou. Čekala mě poslední snídaně u Kárčího, sbalení vybavení, složení stanu a cesta domů. Fotografie už byly na kartách a zážitky v hlavě.
Kostelisko mi tentokrát nepřineslo stovky fotografií. Připomnělo mi ale něco důležitějšího – že do přírody se nejezdí jen pro snímky, ale i pro chvíle, které se na žádnou paměťovou kartu nevejdou.
