aneb když se Mléčná dráha potká s trpělivostí fotografa.
Když se řekne focení noční oblohy, spousta lidí si představí dalekohled, hvězdárnu nebo hluboké lesy. Já jsem ale svou první pořádnou fotku Mléčné dráhy pořídil nedaleko Mikulova, u silnice směrem na Klentnici. Žádná exotika – jen správné načasování, tma, stativ a kapka trpělivosti.
Tenkrát jsem měl Canon RP a nový širokáč RF 16 mm f/1.8. Čekal jsem na ideální podmínky – bezměsíčná noc, výhled na jih a co nejméně světelného znečištění. Překvapilo mě ale, že i ve 23 hodin tudy stále projížděla auta. Nejprve mě to rušilo – ale pak mě napadlo to využít. Jedna z fotek osvětlených světlomety aut nakonec skvěle posloužila jako podklad pro nasvícení vinice a cesty ve spodní části snímku.
Výsledná kompozice vznikla složením zhruba 20 snímků v programu Sequator, následně jsem doladil barvy a kontrast. Výstup jsem převedl do sRGB profilu pro zobrazení na webu.
Ten zážitek mi připomněl, že fotografování není jen o technice, ale hlavně o vnímání atmosféry, hledání kompromisů a využití toho, co příroda (a v tomto případě i civilizace) zrovna nabídne.