Sedím na terase. Na stole přede mnou notebook NEO, vedle hrnek s kávou a někde v korunách stromů zpívá kos. Nad hlavou proletí holub hřivnáč a ze zahrady se ozve typické nervózní cvakání rehka domácího. Ten malý „kominíček“ zase kontroluje, jestli nejsem příliš blízko jeho hnízda.
A přitom vlastně jen pracuji.
Někdy upravuji fotky. Jindy píšu článek. Občas jen přemýšlím nad dalším výjezdem s karavanem. Ale poslední dobou si stále víc uvědomuji jednu věc. Kolik zvuků kolem sebe normálně vůbec nevnímáme.
Na zahradě mi zurčí malý potůček z domácího jezírka. Není to žádná velká zahradní architektura. Jen voda proudící přes kameny pomocí malého čerpadla. Přesto vytváří zvláštní kulisu, která dokáže člověka během chvíle zpomalit. A když do toho začnou zpívat ptáci, najednou mám pocit, jako bych seděl někde u vody v přírodě.
Ne vždy je potřeba jezdit stovky kilometrů daleko.
Stačí si někdy sednout a chvíli poslouchat.
Je zajímavé, že přírodu dnes většina lidí hlavně pozoruje očima. Fotíme ji, natáčíme, sdílíme. Ale opravdová atmosféra často přichází až ve chvíli, kdy člověk na chvíli přestane něco dělat a začne jen vnímat prostor kolem sebe.
Kos zpívající z nejvyšší větve.
Hřivnáčovo hluboké houkání.
Vrabci hašteřící se v keřích.
Rehek pobíhající po zídce.
A občas i varovné skřehotání straky, když se na zahradě objeví kočka.
Včera jsem jednu musel vyhánět. Ptáci kolem se mohli zbláznit. Najednou byla celá zahrada vzhůru nohama. A právě v takových chvílích si člověk uvědomí, jak živý svět kolem nás vlastně je.
Možná právě proto mě dnes tolik baví moje výjezdy s Kárčím. Nejde už jen o samotné focení. Spíš o ten zvláštní klid kolem něj. Sednout si před karavan, poslouchat večerní les, ranní ptáky nebo jen vítr v korunách stromů.
Foťák je vlastně až druhý krok.
Ten první je zastavit se.
A možná právě to nám dnes chybí nejvíc. Umět chvíli sedět bez spěchu. Poslouchat obyčejné zvuky kolem sebe a znovu zjistit, že příroda není někde daleko. Ona žije pořád kolem nás. Jen ji často přehlušíme vlastním spěchem.