Jsou rána, kdy se člověk vrací domů s několika fotografiemi. A pak jsou rána, kdy si uvědomí, že si nepřivezl jen snímky, ale celý příběh. Přesně takové bylo dnešní letní ráno na Dyji.
Počasí slibovalo střídání slunce a mraků a tak jsem vyrazil k Dyji. Už doma jsem připravil obě sestavy. Na Ršestku putoval můj osvědčený RF 600 mm f/11 pro fotografování a na R10 objektiv Tamron 18–300 mm. Tentokrát jsem totiž nechtěl jen fotit. Chtěl jsem také natočit atmosféru letního rána. Už doma jsem věděl, že mě čeká práce nejen fotografa, ale i kameramana.
Když jsem dorazil na své oblíbené místo, bylo hned jasné, že Dyje vypadá úplně jinak než před několika týdny. Už dlouho u nás pořádně nepršelo. Vody bylo znatelně méně, objevily se mělké tůně, ostrůvky porostlé vegetací a z vody vystupovaly padlé stromy. Mnoho lidí by řeklo, že je to smutný pohled. Já jsem ale věděl, že právě takové podmínky mohou přilákat spoustu života.
A nemýlil jsem se.
Fotím kachnu stojící na kmeni stromu. Upoutá mě jejím zbarvením. Takovou ještě neznám. Až doma při procházení katalogu zjišťuji, že jde o samici zrzohlávky rudozobé.
Mou pozornost upoutali i kormoráni. Seděli na padlých větvích a sušili si křídla. V létě je člověk často přehlédne, ale když stojí na větvi s roztaženými křídly, vypadají téměř sochařsky. Jen o několik metrů dál odpočíval další kormorán na osamělé větvi vyčnívající z vody. Všechno působilo klidně. Nikdo nikam nespěchal.
Na hladině plavaly kachny. Aspoň jsem si to zpočátku myslel. Čím déle jsem je pozoroval, tím víc mi bylo divné jejich chování. Byly menší, často se potápěly a při bližším pohledu jsem zahlédl drobné bílé skvrny u zobáku. Najednou mi to došlo.
To přece nejsou malé kachny.
Byly to potápky malé. Najednou jsem si uvědomil, že jich kolem sebe vlastně pozoruji celé hejno.
Na jednom z ostrůvků postávaly čejky chocholaté. Bylo jich nezvykle mnoho. Chvíli se slétávaly na jedno místo v trávě a vydávaly poplašné zvuky. Něco tam bylo. Neviděl jsem co. Ozývalo se to spíš jako nějaký hlodavec než pták. Napadlo mě, že by to mohla být mladá nutrie. Možná se jen dostala příliš blízko jejich hnízdům a čejky ji společně vyháněly. V přírodě člověk ne vždy všechno uvidí, ale právě takové záhady jsou na pozorování krásné.
Na jiném ostrůvku jsem objevil divoké kachny. Samice byla neustále ve střehu a z jejího chování bylo patrné, že někde poblíž bude hnízdo nebo mladá kachňata. Nechtěl jsem ji rušit, a tak jsem pořídil jen několik snímků z větší vzdálenosti.
Mezitím se objevila velká bílá volavka. Napřed postávala u jednoho ostrůvku na kládě na jedné noze a potom přelétla o kousek dál a stála uprostřed mělké vody a pomalu lovila. Nízký stav vody jí umožnil dostat se na místa, kam se při vyšším průtoku běžně nedostane. Krásně bylo vidět, jak pomalu našlapuje a soustředěně sleduje každý pohyb pod hladinou.
Právě u ní jsem si znovu uvědomil, jak moc jsem dnes pracoval s expozicí. Bílé peří proti tmavé vodě je vždycky zkouška. Jedna fotografie vznikla s korekcí 0 EV. Hned další už byla na –0,66 EV. Světlo se během několika sekund změnilo a já nechtěl přijít o kresbu v peří.
Později přiletěli i bahňáci. Byli ale tak daleko, že se mezi travinami téměř ztráceli. Přesto jsem byl rád, že jsem je alespoň zachytil. Ne každý snímek musí být portrét. Někdy stačí dokumentovat, že tam ten druh byl.
Na jedné větvi seděl konipas bílý. Chvíli pobíhal po naplaveném dřevě, pak vzlétl a mně se ho podařilo zachytit v letu. Přesně ten typ fotografie, který nevzniká plánováním, ale trpělivým čekáním.
Jenže to nejzajímavější mělo teprve přijít.
Z rákosí opatrně vyšla mladá slípka zelenonohá. Chvíli se pohybovala po okraji vegetace a pak najednou zmizela.
Ne proto, že by se lekla mě.
V jednu chvíli jako by se změnila atmosféra celé tůně. Drobní ptáci ztichli. Někteří zmizeli v porostu. Slípka se stáhla zpět do bezpečí.
Tohle už znám.
V takové chvíli nemá cenu dívat se na vodu.
Podíval jsem se nahoru.
A tam byl.
Nad Dyjí tiše přeletoval krahujec.
Nejdřív jsem nezpozoroval jeho. Nejdřív jsem si všiml reakcí ostatních ptáků. Příroda mi sama řekla, že se na obloze objevil predátor. Když člověk tráví u vody dost času, naučí se číst podobné signály. A právě to mě na fotografování přírody baví snad nejvíc. Nejde jen o hledání ptáků. Jde o pochopení jejich chování.
Krahujce se mi podařilo několikrát zachytit proti obloze. Nebyly to fotografie do soutěže krásy. Pro mě ale měly mnohem větší hodnotu. Byly součástí příběhu, který začal u malé slípky zelenonohé a skončil vysoko nad hlavou.
Když dravec zmizel, život na vodě se pomalu vrátil do normálu.
A úplně na závěr mě čekala ještě jedna odměna.
Na padlém kmeni uprostřed vody stála labuť.
Klidná. Nehybná. Jako by se jí celý ten ranní ruch vůbec netýkal. Udělal jsem několik posledních fotografií, chvíli jsem jen seděl a díval se na řeku.
Cestou domů jsem si uvědomil jednu věc.
Ráno jsem nevyjížděl s představou, že budu fotografovat krahujce, volavku nebo potápky. Jel jsem k řece jen proto, abych byl na pár hodin součástí jejího života. A právě proto se na Dyji pořád vracím. Nikdy totiž nevím, jaký příběh mi tentokrát nabídne.
